Významné osobnosti
Tisk článku

Vojtěch Jeřábek

Jak se kluk ze samoty stal v Americe prezidentem (O Vojtěchu Jeřábkovi)
Bojenice jsou nyní místní částí obce Bernartice a samy mají takovou docela malinkou místní částečku Jížiny. Doslova jen pár chalup.

Z Jížin je vzdušnou čarou do Křenovic (jihozápadním směrem, ale ty už kdysi bývali v politickém okresu píseckém) jako do Bilinky (směrem severovýchodním a už v politickém okresu milevském), ale lesem bez vhodné cesty, do Bernartice (jihovýchodním směrem kolem Pilného rybníka), jako do Bojenic (směrem jižním), ale za kopcem. Chalupy leží bezprostředně na hranicích pozemků bojnických a bilinských.

Zatímco do Bojenic nahradila polní cestu z Bernartice v roce 1926 silnice, do Jížin vede kus polní a kus lesní cesty. Děti odtud chodívali do bernartické školy nejraději po hrázi Pilného rybníka, sněhem jim rodiče prošlapávali pěšinku k silnici, která vede od Písku přes Bernartice do Tábora.

V třetím roce první světové války, 24.února 1917 na svatého Matěje, se na Jížinách v rodině Jeřábkových narodil syn. Dostal jméno Vojtěch. Do obecné a měšťanské školy docházel do Bernartice, obchodní akademii studoval v Praze a v Písku. Po maturitě v roce 1936 se rozhodl, že se dobrovolně přihlásí do vojenské služby a zvolí si ji jako zaměstnání. Odvedli ho k 4.jezdeckému pluku v Klatovech. V září ho odtud poslali do školy pro záložní důstojníky do Dašic u Pardubic, a odtud – jako četaře aspiranta – k 8.jezdeckému pluku do Pardubic. Jako podporučík se přihlásil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 byl jmenován poručíkem.

V třicátých letech 20.století, zejména po roce 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci diktátorský hitlerovský režim, muselo Československo zvyšovat bojeschopnost své armády. Dosavadní čtrnáctiměsíční prezenční služba byla prodloužena na dva roky a armáda procházela celkovou reorganizací.

Před podzimní mobilizací v roce 1938 dosáhl mírový stav armády téměř 200000 mužů a počet důstojníků se zvýšil přibližně na 13000. Bylo mezi nimi i několik důstojníků z Bernartice: Bartůněk (legionář a účastník bitvy u Tvorova), Písecký, Krzák, Hrubec a Doubek z Bernartice, Bouška a Krupka z Bílinky a Jeřábek.

Čerstvého poručíka Jeřábka přidělili daleko od domova až k Užhorodu na Podkarpatskou Rus k 36.pěšímu pluku, kterému velel plukovník Vilém Sýkora. Pluk byl spolu s 20.pěším plukem (Michlovce), 45.pěším plukem (Chrust) a 12.dělostřeleckým plukem (Užhorod) součástí 12.divize. Většinu pluku tvořili vojáci rusínské a maďarské národnosti. Při podzimní mobilizaci byla divize nasazena v prostoru Hulín-Zlín. Později se vrátila na Podkarpatskou Rus.

Přímým důsledkem mnichovské dohody z 29.září 1938 byla vídeňská arbitráž, podle níž muselo již zmrzačené Československo ve dnech 5. – 10.listopadu 1938 odstoupit horthyovskému Maďarsku značnou část území jižního a východního Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Spolu s velitelem praporu byl poručík Jeřábek posledním důstojníkem, který opouštěl druhé největší podkarpatskoruské město Mukačevo.

Drábek asi se dvěma stovkami vojáků pak dočasně sloužil na nových hranicích. Jednotka byla umístěna v klášteře Podmonastyr v obci Rozvegovo. Tam koncem roku 1938 došlo k incidentu, který zaměstnal zahraniční a vojenské úřady Československa a Maďarska, a který Jeřábkovi značně znepříjemnil další dny.

Maďarská pohraniční jednotka se tenkrát rozhodla neoprávněně přejít most přes Latoricu. Došlo k přestřelce, která si vyžádala na obou stranách oběti: na československé straně padlo sedm vojáků, na maďarské straně více než stovka vojáků. Postup Maďarů byl odražen. Po okamžitých protestech maďarské vlády byl do prostoru incidentu vyslán vysoký důstojník československého generálního štábu, aby případ vyšetřil. Jeho závěry Jeřábka značně roztrpčily. Očekával ocenění a dostalo se mu pokárání.

Pluk byl převelen do Brna. Tam Jeřábek prožil 15.březen 1939, začátek německé okupace. Po propuštění z armády a návratu domů pracoval pak na okresních úřadech Milevsku a v Táboře. Později byl poslán na nucené práce v Sezimově Ústí, Táboře a Milevsku. Koncem války spolupracoval s partyzánskou brigádou Táborité.

V roce 1945 se stal předsedou okresního národního výboru v Milevsku, ale po několika měsících se rozhodl vrátit do armády. Komise, prověřující postoje a jednání bývalých důstojníků během války s návratem souhlasila. Jeřábek nastoupil na velitelství písecké divize, která byla brzy přesunuta do Karlových Varů. Určitý čas pak byl Jeřábek důstojníkem 1.oddělení této divize, které řídilo skupin pro odsun Němců. Skupina vojensky doprovázela vlaky s odsunovanými do Chebu, kde je přebírala americká armáda. Jeřábek byl přesvědčen, že všech 165 vlaků, na jejichž přesunu se podílel, proběhl spořádaně. Odsun skončil a Jeřábek se přihlásil do zpravodajského kurzu v Praze. Po jeho absolvování se stal členem odloučené zpravodajské složky v Karlových Varech.

Zpravodajské orgány armády pátraly v té době po německých ozbrojených skupinách, které ještě měly své agenty na území Československa. V souladu s názorem, že by v budoucnu mohlo dojít ke střetnutí tzv. anglosaského tábor s táborem východním, slovanským, rozšířili zpravodajci svou pozornost i na území Německa, okupovaném vojáky západních mocností.

Únorové události roku 1948 ukončily demokratický vývoj poválečném Československu. V létě toho roku začala také masová perzekuce předválečných důstojníků. Zaměření vojenského zpravodajství se v souvislosti s rozpadem protifašistické koalice a zesilujícími signály studené války postupně měnilo. Většina důstojníků ze zpravodajského aparátu byla propuštěna pro politickou nespolehlivost.

Jeřábek na propuštění z armády nečekal. V září podal přihlášku do komunistické strany, aby měl čas na přípravu k emigraci. Nutně čas potřeboval i proto, že zcela nedávno přibyl k jeho synovi Petrovi ještě syn Ivan. Jeřábek navázal kontakty s americkou vojenskou rozvědkou.
Počátkem listopadu 1948 překročil s manželkou Blankou, synem Petrem a s Ivanem v náručí, manželčinými rodiči Čapkovými a dvěma dalšími důstojníky – zpravodajci československo-německou hranici u Aše. Nesli s sebou i bohatý zpravodajský materiál. Američtí zpravodajci odvezli celou skupinu do Bayreuthu a při podrobném výslechu převzali dokumenty. Další cesta uprchlíků vedla do tzv. Zlaté klece, ubytovny pro prominentní exulanty v objektu Alaska House v Oberurselu.

Československo se v té době přihlásilo k Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním Spojených národů 10.prosince 1948. V deklaraci se mimo jiné praví:
Čl.3: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
Čl.13: Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země
Čl.14: Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azyl.
Čl.15: Nikdo nesmí být svévolně zbaven státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Nejbližší měsíce znamenaly pro Jeřábka značné vypětí. Vystupoval i jako svědek v procesech s agenty žijícími v Německu. Koncem března 1949 se Drábkova rodina dostala do Spojených států severoamerických. Dalších pět měsíců pracoval Jeřábek jako umývač nádobí. I Pavel Tigrid byl v prvních měsících amerického pobytu číšníkem.

Mimořádný vyslanec a stálý delegát Československa u OSN dr.Ján Papánek protestoval 25.února 1948 proti únorovým událostem. Rada bezpečnosti OSN po vetu sovětského zástupce odsunula protest mezi nevyřízené body své agendy. Papánek pak svou energii věnoval zřízené americké organizace na pomoc čs. Uprchlíkům (Američan Fund for Czechoslovak Refugees – AFCR). Bylo to nanejvýš potřebné, protože počet uprchlíků z ČSR byl značný a stále narůstal.

Papánek měl nejen dostatek energie, ale i zkušeností, neboť už za války organizoval pomoc uprchlíkům z nacisty okupovaných českých zemí i ze Slovenska. Papánek také půjčil fondu do začátku činnosti peníze.

Jeřábek se stal v roce 1950 prvním placeným pracovníkem fondu. Tuto práci mohl vykonávat především proto, že měl velmi dobré organizační schopnosti, dostatek trpělivosti při řešení denních a často velmi složitých problémů, mimořádně silné sociální cítění a velmi skromné platové požadavky. V době, kdy nastupoval do funkce, počet uprchlíků už překročil nynější počet obyvatel Písku. O rok později hrozilo, že pro nedostatek peněz bude Jeřábek propuštěn. Situace se zlepšovala jen pomalu. Koncem roku 1949 rozeslal fond na 14 tisíc prosebných dopisů vlivným osobám, ale kampaň nesplnila očekávání. Před vánočními svátky v roce 1951 odešlo z fondu dalších 22 tisíc dopisů s prosbou o finanční a materiální dary. V polovině roku 1952 byl fond bez peněz. Byla to nejhorší situace v historii AFCR. Situace se zlepšila, když Papánek vyhrál spor o peníze Čs.červeného kříže z doby války a Washington přijal Prezidentský uprchlický program. Do konce roku 1957 usídlil fond více než 7000 uprchlíků ve Spojených státech a dalším 15000 uprchlíků pomohl do Austrálie, Kanady, skandinávských států a dalších evropských a jihoamerických zemí. To už Jeřábek vedl celou agendu fondu, zatímco Papánek a Tigrid navštěvovali uprchlické tábory a v mnoha státech jednali s úřady a organizacemi.

Zejména životní podmínky uprchlíků v německých, rakouských a italských táborech byly svízelné. Uprchlíci opouštěli území ČSR většinou bez větších zavazadel, často jen s tím, co měli na sobě, někteří prodělali nebezpečný útěk, byli roztrpčeni z různých výslechů prováděných lidmi, kteří neměli pochopení pro důvody k útěku. Bylo teprve tři roky po válce a dva roky po odsunu Němců, když emigrace Čechů začala a směřovala převážně do Německa. Život na německém území nebyl perspektivní a Spojené státy měly zvláště pro Čechy – velmi přísné přistěhovalecké podmínky. Obávaly se nepřátelských agentů.

AFCR se staral nejen o získávání a rozdělování finančních a materiálních prostředků, ale i evidoval uprchlíky, zajišťoval jim základní životní podmínky, zdravotní a právní služby, pomáhal s emigrací do dalších zemí, opatřoval ubytování.

Někdy v roce 1967 navštívila Jeřábka v newyorské kanceláři s prosbou o pomoc Zdena, dcera čs. důstojníka zahraniční armády, parašutisty, později politického vězně a pomocného dělníka Rudolfa Krzáka. Tenkrát netušila, že její otec bude jednou generálem a že mu bude propůjčen nejvyšší řád.

Po letech vzpomínání na vřelé přijetí u usměvavého padesátníka, který rád zavzpomínal na své rodiště, na Pilný rybník a na Bernartice. Zdeně tenkrát velmi pomohl. Především jí nalezl v New Yorku ubytování.

V kanceláři AFCR pracovalo již několik zaměstnanců a po dalším přílivu uprchlíků, po srpnu 1968, ještě i několik dobrovolníků. Kancelář v New Yorku řídila v té době i několik svých poboček v Evropě a v USA. V rakouské pobočce pracoval určitý čas i novinář Ivan Medek.
D sedmdesátých let se fond staral nejen o uprchlíky z Československa. Začal podporovat i emigranty z Rumunska a později i z jihovýchodní Asie. Mohl si to dovolit, protože jeho finanční situace, zejména i po příspěvku od State Departmentu, byla velmi dobrá.

V říjnu 1988 výroční schůze fondu zvolila Jeřábka prezidentem fondu. Starostí, které ho v nové funkci čekaly, ať už organizačního či ekonomického charakteru, neubývalo, postupně však dostávaly jiný ráz.
Listopad 1989 byl sice velkým mezníkem v historii Československá, unavených emigrantů jakoby se ještě dlouhou nedotkl. S návratem do vlasti nechvátali a fond je nadále podporoval. Navíc existoval ještě jeho závazek vůči vládě Spojených států, že uhradí bezúročné půjčky na dopravu uprchlíků do USA.

V dubnu 1990 vyřizování dalších žádostí o přijetí přistěhovalců State Departement zastavil. Účel existence fondu byl splněn, usídlovací činnost na území Spojených států skončila. Pro prezidenta AFCR Jeřábka nastala doba likvidace evropských kanceláří fondu, postupné rušení poboček fondu v osmi severoamerických státech i newyorské centrály na Brodwayi č.1776. Byla tu ještě starost o likvidaci finančního deficitu, starost o uprchlíky, aby nebyli poškozeni předáním do péče jiných organizací a řešení personálních důsledků ukončení činnosti.

Koncem října 1990 předložil Jeřábek Úřadu pro usídlování uprchlíků ve Washingtonu závěrečnou zprávu o ukončení činnosti AFCR. Mohl se jako nejdéle pracující zaměstnanec fondu, v letech 1986-1987 viceprezident a člen výkonného výboru a v letech 1988 – 1990, kdy vystřídal doktora Papánka, jako hlavní výkonný úředník (prezident) fondu s upokojením ohlížet na vykonanou práci. Za dvaačtyřicet let své činnosti pomohl fond najit 140 tisícům uprchlíků nový domov. Za tuto dobu se fondu podařilo získat na darech 1 ¾ milionu dolarů, na dotacích 21,5 milionu dolarů, na úrocích a dividendách dalších 3,5 milionu dolarů a obstarat půjčky na přepravu emigrantů do USA ve výši téměř 3 miliony dolarů. Jeřábkův podíl na těchto výsledcích byl zcela mimořádný.

Na konci své činnosti měl fond na svém účtu ještě téměř 2 miliony dolarů. Mohl je předat novému fondu, který vznikl podle rozhodnutí správní rady dosavadního fondu. Původní fond se v roce 1991 vlastně přejmenoval. Slovo „Refuges“ nahradilo slovo „Reliéf“, slovo „uprchlíci“ se přeměnilo na „pomoc“ a zkratka AFCR zůstala. Nový fond ovšem dostal jinou náplň činnosti: pomoc demokratickému vývoji v Československu, pomoc českým a slovenským studentům ve Spojených státech a pomoc různým nevládním organizacím ve vlasti.

Když bylo Jeřábkovi v únoru 2005 už 88 let, rezignoval na funkci prezidenta AFCR. Kluk z Jížin, kterého neklidná poválečná doba natrvalo zanesla do jednoho z největších měst světa, který našel smysl svého života v pomoci uprchlíkům ze své vlasti, z dalších zemí střední a východní Evropy a zemí jihovýchodní Asie, se do země svých předků už nevrátil. Od roku 1959 je občanem Spojených států.
Z Jeřábkovy rodiny žije také manželka Blanka, syn Petr a dcera Dana, která se narodila už v USA. I ona pracovala v AFCR. Od roku 1980 v bostonské filiálce, od roku 1986 jako výkonná ředitelka fondu. Syn Ivan, kterého kdysi jako několikaměsíční nemluvně přenesli v náručí do emigrace, nečekaně zemřel v roce 2005 na Floridě.

Vojtěch Jeřábek byl po listopadu 1989 vojensky rehabilitován. Armáda mu vrátila poválečnou hodnost a povýšila ho do hodnosti podplukovníka. České státní občanství nemá. Sám o ně nepožádal, protože se jej nikdy nevzdal. A nevzdal se ani svého práva být hrdý a nedoprošovat se. Snad postačilo, aby české úřady Jeřábkovi vysvětlily, že nemá o nic žádat, ale jen se přihlásit. Přátelé s Čech, kteří Jeřábka krátce před jeho devadesátinami navštívili, mluví o něm s obdivem. Přivážejí svědectví o činorodém člověku, který je šťastný ze samostatnosti republiky, a který na svou původní vlast nikdy nezapomněl ani nezanevřel.

Když Parlament České republiky přijímal 29.července 1999 zákon o státním občanství některých bývalých československých státních občanů (č.193/1999 Sb.), zdůvodnil své rozhodnutí v preambuli zákona:

- zahraniční Češi a krajané přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou
- český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti
- tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání

V roce 2005 vyšla s podporou brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Jeřábkova kniha „Českoslovenští uprchlíci ve studené válce“ (Dějiny Američan Fund for Czechoslovak Refugees). Je to dobré a potřebné svědectví, protože exil a emigrace patří neodmyslitelně k novodobým českým dějinám.

Tisk článku