V pondělí 15. února 2021 uběhne 50 let od úmrtí významné bernartické osobnosti, doktorky Vlasty Kálalové – Di Lottiové.  Zemřela v písecké nemocnici v úterý 15. února 1971. 

Větší zdravotní problémy se u ní začaly projevovat už od podzimu 1969 a téměř celý rok 1970 prožila střídavě v nemocnici. Tam ji také na jaře navštívila redaktorka z Českého rozhlasu Věra Macháčková, aby s ní natočila oblíbený rozhlasový pořad „A léta běží, vážení.“ Ke spolupráci si tehdy pozvala svoji kamarádku – novinářku a spisovatelku Ilonu Borskou. Zdravotní stav paní doktorky byl natolik vážný, že lékaři s určitým zdráháním rozhovor povolili s podmínkou, že bude trvat pouze půl hodiny a přítomna bude jedna osoba. Rozhovor se samozřejmě značně protáhl, ale redaktorka si s sebou odnášela natočený neuvěřitelný příběh staré lékařky. Ilona Borská pak podle tohoto vyprávění napsala román „Doktorka z domu Trubačů“. Poprvé román vyšel v roce 1978.

Občanský pohřeb se konal v sobotu 20. února 1971. S paní doktorkou se přišly rozloučit kromě rodiny i stovky lidí z Bernartic a širokého okolí.  Smutečního obřadu se zúčastnil i irácký kulturní atašé. Pohřeb byl vypraven z domu smutku, uložena byla do hrobu ke svým dětem a manželovi. Obřad zahájily děti z pěveckého sboru při ZDŠ Bernartice písní „Sbohem buď můj jihočeský kraji“. Poté nad hrobem promluvila paní učitelka Věra Hrubcová, která přednesla odkaz paní doktorky „Spoluobčanům na rozloučenou“ a nakonec přednesl smuteční řeč ředitel školy Jindřich Maryška.

Když tehdejší starosta obce, Václav Mrázek, děkoval iráckému kulturnímu atašé za účast na tomto smutečním obřadu, on odvětil:  „Nikoli Vy nám, ale celý Irák děkuje za to, že Vaše obec dala světu takovou osobnost, na níž nikdy nezapomeneme“. Fotky z pohřbu.

Jaroslava Sušerová.

15. února 2016 si Bernartice připomněly 45 let od úmrtí bernartické rodačky, MUDr. Vlasty Kálalové – Di Lottiové, která patří k největším ženským postavám naší novodobé historie. Na prvním světovém sjezdu žen ve Spojených státech amerických v roce 1946 ji nazvaly irácké ženy „českým Schweitzerem“. Vlasta Kálalová se narodila jako dcera učitele národní školy v Bernarticích 26. října 1896. Byla vynikající studentkou a jako posluchačka lékařské fakulty Univerzity Karlovy byla současně zapsána na pražské fakultě filozofické, kde zvládla vedle hlavních jazyků evropských i arabštinu, turečtinu a perštinu. Na lékařské fakultě promovala r. 1922 „sub auspiciis“ a při slavnostní promoci pronesla svoji řeč o slavném arabském lékaři Rhazesovi. Na sklonku roku 1924 odjíždí na Východ. Po čtyři měsíce pracuje v tureckém Istanbulu a seznamuje se s problémy orientálního zdravotnictví. Bývala častým hostem turecké Neurologické společnosti, která ji zvolila čestným členem a pražským dopisovatelem. Po značných cestovních útrapách se dostává na jaře 1925, vyzbrojena jazykovými znalostmi a nesmírným nadšením, do Bagdadu. Zřizuje nejprve malou ordinaci blíže tehdejší královské nemocnice, ale již v létě téhož roku pronajímá rozsáhlý dům v centru starého města v uličce jeptišek (Darbunet el Rahbát). Tady, nedaleko hlavní tepny města, zřizuje malou nemocnici o dvaceti lůžkách, brzy známou po celé Mezopotámii jako „Mustausaf Čechoslovak“. Ústav byl vyhledáván hlavně arabskými ženami, jejichž ošetřování v ordinacích lékařů-mužů bylo tehdy prakticky nemožné. A Kálalová byla po několik roků jedinou lékařkou-ženou v celé zemi! Pracovala v ambulanci, operovala, navštěvovala pacienty stále sama, ve dne v noci, v létě, v zimě. Pomáhala ji nejprve česká ošetřovatelka Ruth Tobolářová, později i Maryša Marianiová. Bagdadský pobyt se stal také mezníkem v osobním životě Kálalové. V roce 1927 se v Bagdadě provdala za Jiřího Silvia Di Lottiho, syna italské exulantské rodiny, který pracoval v irácké správní službě a stal se sňatkem československým státním občanem. V roce 1928 se jim v Bagdadě narodil syn Radbor a v r. 1931 dcera Drahomila Lydia. Kálalová cestuje po celém Iráku. Zná důkladně vykopávky v Babyloně, navštívila některá místa sumerská a hlavní místa s islámskou historií. Její cestovní poznámky svědčí o důkladné znalosti Mezopotámie.      

     Často jezdila na sever do asyrské a kurdské oblasti. A hlavně při těchto cestách, ale i při procházkách v okolí města, se věnovala sběru přírodnin. Její sběry hmyzu byly obrovské. Ve dvou zásilkách z let 1929 a 1930 zaslala Národnímu muzeu asi 50 tisíc exemplářů a bude trvat ještě dlouho,než naši vědečtí pracovníci zpracují celý materiál. V jejích sběrech se objevilo i mnoho nových, dosud zcela neznámých druhů, z nichž mnohé nesou po ní jméno. Sedm roků intenzivní činnosti v horkém prostředí však nezůstalo bez vlivu na zdravotní stav Kálalové. Téměř celou zimu roku 1931-32 je upoutána na lůžko. Její cíl, vybudovat klinickou jednotku, která by udržovala styk s vlastí, naráží na nepřekonatelné překážky. Ani nabídka ústavu správě města nebyla úřady využita. Sama zklamaná píše: „Pokusy v tomto směru z mé strany ztroskotaly na neúměrnosti spolupráce, nemám-li říci přímo, na nedostatku zájmu. Jen česká entomologie využila mého působení v Bagdadě tak, že ještě dvě nebo tři generace budou míti co dělati se zpracováním materiálu, který jsem sebrala pro naše Národní muzeum“. A tak nakonec na jaře 1932 opouští Bagdad.  N i k d y  jej však neopustila ve svých myšlenkách.

     Ve vlasti se vrhá znovu do práce a pracuje v Československém červeném kříži, později ve své ordinaci v Bernarticích. Tady na zahradě otcovského domu, na úsvitě svobody dne 8. května 1945, zavraždili němečtí fašisté jejího manžela a obě její děti. Sama přežívá rány, které považovali nacisté za smrtelné.

     Strašný osud poznamenal celý další život velké lékařky-humanistky a utvrdil její nenávist k fašismu a všemu nelidskému. Po tělesném zotavení odjíždí už v roce 1946 do New Yorku, kde se účastní Světového kongresu žen a svůj pobyt využívá k přednáškovému turné o Československu po  celých Spojených státech. Poznává řadu nových přátel, zvláště norskou spisovatelku Ingeborg Refling Hagenovou. Mezi oběma ženami vzniká úzké přátelství, upevněné ještě za pobytu Kálalové v Norsku v r. 1947. Do Bernartic za ní přijíždí nesčetní přátelé z celého světa. V klidu zahrady překládá norské dílo Wergelandovo a islandské ságy, píše a přijímá arabské dopisy, vede dlouhé rozhovory o životě a lidství, rozdává naděje. A odtud jsme ji také 20. února 1971 doprovodili na poslední cestě na bernartický hřbitov (zemřela 15. února 1971 v písecké nemocnici).   Za prostou nenalakovanou rakví, převázanou moskytiérou se sešly tiché zástupy. Byli mezi nimi vedle spoluobčanů i zástupci vědeckého života i iráckého velvyslanectví. Všichni přišli vzdát poslední čest velké ženě. V říjnu tohoto roku si připomeneme 120. výročí narození této významné bernartické rodačky. Bernartice chystají slavnostní vzpomínkové setkání v místní sokolovně. K uctění památky paní doktorky městys vydá knihu „Od Bosporu po Tigrid“, kterou ona sama napsala v roce 1936, ale zatím nebyla vydána.  Jde o velice zajímavé dílo, vypovídající o cestě paní doktorky do Asie a o životě zde, ve třicátých letech minulého století. Strojopis, včetně jejích skic a dalších materiálů a fotografií, byl uložen v Památníku národního písemnictví v depozitáři ve Starých Hradech u Jičína.

Sepsala Jaroslava Sušerová - knihovnice s použitím materiálu z archivu knihovny v Bernarticích. Článek s fotkou v příloze.

Zveřejňujeme několik dokumentů z pozůstalosti doktorky Vlasty Kálalové Di-Lottiové, které jsme získali od sběratele z Tábora. V průběhu roku budeme zveřejňovat další dokumenty spolu s částmi strojopisu knihy "Přes Bospor k Tigridu".

František Mikolášek. Potomek rodu Mikolášků, zaznamenaného na Bernarticku už v roce1714.                  

František se narodil 19. února 1924. Jeho rodiče, tak jako mnozí v Bernarticích, provozovali v té době dílnu na výrobu kuřáckých potřeb, zejména cigaretových špiček a náústků k čibukům a fajfkám. V dobách největší slávy měli deset dělníků, s počínající krizí na začátku třicátých let však klesal odbyt i výroba. Bylo samozřejmé, že František, který studoval na písecké reálce, musel každý den po příjezdu domů v dílně pomáhat a až večer se mohl učit. Na obvyklé zábavy jeho vrstevníků času mnoho nezbývalo, ale i tak patřil k prvním hráčům nově založeného hokejového klubu v Bernarticích.

Františkův otec před svatbou pobýval dlouhé roky v USA – nejprve v Chicagu, kde pracoval i na pověstných jatkách a poté vstoupil do americké armády, s níž hrál v Mexiku ve vojenské kapele na klarinet a violu. Po návratu domů byl možná jedním z prvních Jihočechů, kdo ovládal i hru na saxofon. Československé občanství získal on a tudíž i jeho syn František a další dvě děti, až v roce 1935. Když v roce 1939 zemřel, vedla dílnu s velkým vypětím sil nadále jeho manželka.

František v té době pokračoval ve studiu na reálném gymnasiu v Praze – maturoval týden po vyhlazení Lidic a z nebezpečné Prahy se vrátil do Bernartic, jejichž osud se mohl lidickému podobat.  V Bernarticích pak pomáhal vždy část dne tehdejšímu starostovi s administrativou a zároveň pracoval u soustruhu v rodinné dílně.

V roce 1944 musel nastoupit jako „ročník 24“ na nucené práce do Říše; povolávací rozkaz byl do rakouského Grazu, kde byl nasazen v továrně Steyer-Daimler-Puch. Po neúspěšném pokusu o útěk k jugoslávským partyzánům byl dvacetiletý František Mikolášek deportován zpět do Grazu a odsouzen k trestu smrti. Čtrnáct dní čekal v samotce na vynesení rozsudku a jen díky přímluvě jeho mistra, kterému by chyběl dělník s dobrou znalostí němčiny,  mu byl trest změněn pouze na fyzické potrestání. Přes tento zážitek, dlouhé a náročné pracovní směny, nedostatek jídla, bombardování tábora, vzpomínal František na dobu strávenou v totálním nasazení jako na neopakovatelnou životní zkušenost ve společnosti příslušníků snad všech národů  Evropy. Jeho písemné vzpomínky na toto období byly častokrát čteny i v rozhlase.

Po válce, v roce 1945, mu zemřela matka, a protože se sourozenci dostali do svízelné ekonomické situace, na radu svého profesora z reálky nenastoupil do prvního ročníku vysoké chemické školy, kam už byl přijat, ale využil plného zaopatření ve vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V armádě ho zastihla padesátá léta, a přestože sloužil v elitním raketometném oddílu, bylo mu s ohledem na jeho živnostenský původ i nestandardní život jeho otce dáváno najevo, že bude ve funkci nahrazen, jen co si armáda vychová své kádrově spolehlivější velitele. K tomu došlo začátkem šedesátých let a František, který měl v té době již dálkově dostudovaný pedagogický institut, odešel pracovat do Č. Budějovic do funkce krajského školního inspektora.

Po roce 1968 bylo F. Mikoláškovi vytýkáno vedení komise, která připravovala rehabilitaci nespravedlivě perzekuovaných učitelů, účast v poradním sboru ministra školství i jeho nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Zaměstnání musel v r. 1971 opustit.  Uvítal však nabídku pracovat na učňovské škole v Písku, kde od roku 1951 s manželkou a synem bydlel. Později, až do svého důchodu, působil na střední ekonomické škole ve funkci zástupce ředitele – v té době absolvoval další vysokou školu – Universitu J. E. Purkyně (Masarykovu univerzitu) v Brně. Písecké studenty pak učil ještě dlouho v důchodovém věku, až do svých sedmdesáti let.

Po roce 1989 se konečně František Mikolášek dočkal satisfakce.  Armádou byl rehabilitován a povýšen do funkce plukovníka v záloze. Ve svých sedm-desáti letech se dostává také ke své oblíbené historii, kterou zpracovává v knihách vydávaných obcí Bernartice, kde získal za svou obdivuhodnou a nezištnou práci „čestné občanství“. V tomto období vynakládá také velkou snahu o ocenění a docenění osobností spjatých s bernartickou historií.

Díky F. Mikoláškovi získala MUDr. Vlasta Kálalová Di Lottiová  ocenění a pamětní medaili „Významná česká žena ve světě 2007“.

Zasloužil se o udělení „Řádu bílého lva“ bernartickému rodákovi Rudolfu Hrubcovi, letci RAF, který zahynul v roce 1944 v Itálii.

Napomohl objevit veřejnosti „zapomenutého básníka“ Josefa Kostohryze z Bojenic, odsouzeného ve vykonstruovaném politickém procesu k trestu smrti -  následně změněnému na dlouholetý žalář.

Téma domácího odboje zpracoval F. Mikolášek detailně ve své knize Tenkrát byla válka. Tato kniha, stejně jako ostatní publikace – BERNARTICE, BERNARTICKÁ ČÍTANKA, BLOUDĚNÍ ČASEM a POVÍDÁNÍ O ROZÁRCE - vyžadovala obrovské nasazení  a přímo mravenčí a důslednou práci při zjišťování pravdivých a seriózních informací.

Pan František Mikolášek byl osobností, kterých máme v současné době poskrovnu a jaké bychom právě teď tolik potřebovali.

Kniha jeho života se navždy uzavřela v sobotu 15. listopadu 2014.

Rudolf Krzák se narodil 6. dubna 1914 v Bernarticích v rodině zemědělce. Měl ještě dva bratry a dvě sestry. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil v roce 1934 dobrovolně do armády. Krátce po okupaci našich zemí opouští se svými kamarády – Rudolfem Hrubcem a Janem Doubkem - republiku. Odchází do Francie, stává se seržantem cizinecké legie v Africe, po vypuknutí války se vrací bojovat do Francie, zde získává Francouzský válečný kříž a Československý válečný kříž 1939, později přibylo dalších dvanáct. Po kapitulaci Francie odchází do Anglie. Zde také prožil větší část války a svého válečného života. Absolvoval parašutistický kurz společně s pozdějšími hrdiny z kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze – A. Opálkou, J. Valčíkem a J. Švarcem.

Po atentátu na Heydricha byla Rudolfova rodina po drastickém vyslýchání vyvražděna. 2. července 1942 byli v Lubech u Klatov zastřeleni oba rodiče i sestry Jiřina a Zdeňka. Mladší bratr Severin byl popraven v roce 1943.

Podle dohody britských a českých štábů ze srpna 1943 byl npor. Krzák (krycí jméno Havel) odeslán do Středozemí, aby tu organizoval vyčkávací stanici parašutistů. Zúčastňoval se akcí spolu s italskými partyzány. Z Itálie byl povolán zpět do Anglie, aby připravoval další parašutisty pro bojovou činnost ve vlasti. Od počátku roku 1945 odpovídal za výcvikovou sekci zvláštní skupiny D. Na jaře pak proplouvá v námořním konvoji Středozemním mořem, Dardanelami a Bosporem na východní frontu, aby pomohl nahradit nedostatek důstojníků v
československém armádním sboru po velkých ztrátách u Dukly. Byl přidělen
ke 3. brigádě a od Vrútek postupoval v čele praporu v boji proti nepříteli na Moravu, kde ho zastihl konec války. Jeho cesta druhou světovou válkou skončila téměř přesně tam, kde začala.

Po válce pracuje štábní kapitán Krzák v čele skupiny, která měla po všech stránkách vyhodnotit a uzavřít činnost všech paraskupin, vysazených v německém zázemí ze západu i z východu.
19. listopadu 1949 byl Rudolf Krzák zatčen a surově vyslýchán. Po roce vyšetřovací vazby je obžalován ze spiknutí proti republice, sabotáže Košického vládního programu a čelí mnoha dalším obviněním, o kterých se většinou dozvídá až u soudu. Byl odsouzen k dlouholetému žaláři, vysoké pěněžité pokutě a ke ztrátě občanských práv. Byl zbaven vojenských hodností, vystěhován z bytu. Byl mu zabaven veškerý písemný a fotografický materiál, který by byl dnes mimořádně cenný, jak pro bádání vojenských historiků, tak pro informování veřejnosti.
V roce 1953 byl sice propuštěn na svobodu, ale velmi omezenou. Zůstal pod politickým dohledem a musel vykonávat nekvalifikovanou a velice namáhavou práci.
V roce 1968 byl Rudolf Krzák rehabilitován, povýšen na plukovníka a povolán do rehabilitační komise Ministerstva národní obrany. Zasloužil se o dodatečné spravedlivé ocenění zásluh vojenských letců z Velké Británie, i když mu další politický vývoj znemožnil tuto práci dokončit. V dalších letech se s ním mohli přátelé občas setkávat v rodných Bernarticích. Po roce 1989 byl prezidentem republiky jmenován generálem a později mu prezident Havel propůjčil Řád M. R. Štefánika. V roce 1995 mu jeho rodná obec Bernartice udělila Čestné občanství.

Rudolf Krzák zemřel 22. dubna 2004 ve věku 90 let. Pohřeb se konal
11. května ve velké obřadní síni strašnického krematoria.
Syn Rudolfa Krzáka Jan Severin Krzák a dcera Zdena Alexandra Zetková splnili poslední přání otce a v předvečer 28. října 2004 rozptýlili jeho ostatky v hrobě vedle jeho rodičů, sourozenců a dalších popravených bernartických občanů.

28. října 2004 propůjčil prezident republiky Václav Klaus
generálmajorovi Rudolfu Severinu Krzákovi
in memoriam
„Řád bílého lva III. třídy vojenské skupiny
za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost“.


„Měl odvahu a srdce orla a citlivost básníka“.
publicista Jaroslav Čvančara o Rudolfu Krzákovi

Rudolf Hrubec se narodil 15. listopadu 1914 v Bernarticích v rodině místního holiče a zárověň listonoše Františka Hrubce. Maminka Cecilie, rozená Lukešová, připravila v domě na náměstí synům Rudovi a o čtyři roky mladšímu Jaroslavovi šťastné dětství.
Rudolf navštěvoval bernartickou obecnou školu, ze které přešel na měšťanku, do čtvrtého ročníku však musel dojíždět do Milevska. Ve studiích pokračoval na reálném gymnáziu v Ústí nad Labem, kde bydlel u příbuzných. V roce 1934 maturoval. Po maturitě nastoupil základní vojenskou službu, absolvoval Školu pro důstojníky jezdectva v záloze a sloužil u 9. jezdeckého pluku. Po vojně se zapsal na Vysokou školu technickou v Praze s představou, že bude studovat obor letectví. Letadla ho přitahovala. Plachtařil, v říjnu 1937 získal Pilotský diplom pro turistická letadla, věnoval se i leteckému modelářství. Vysokou školu však opustil a vrátil se do vojenské služby k 8. jezdeckému pluku ve Vysokém Mýtě. V roce 1937 byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, odkud byl v roce 1939 vyřazen jako poručík jezdectva a přidělen k 6. jezdeckému pluku. V březnu téhož roku se vrátil domů. Vrátili se i jeho kamarádi. Kromě spolužáka Rudolfa Krzáka, poručíka pěchoty i třetí z někdejších kamarádů, poručík dělostřelectva Jan Doubek. Společně se domlouvají a 8. června ještě s několika dalšími důstojníky překračují v Michálkovicích u Ostravy polskou hranici. Svoji skupinu nazvali „Stonávka“, podle nedaleké řeky Stonavy. Z Polska byli v červenci odesláni do Francie. Odtud potom už zase všichni tři společně putovali do cizinecké legie v africkém Oranu. Avšak 20. září odplouvá Rudolf Hrubec opět do francouzského Adge. Již 12. února 1941 odjíždí na jih, do La Palme a 24. června odplouvá do Anglie, kde vznikla zvláštní skupina D, která připravovala a vysílala do vlasti parašutisty s tajným posláním. Do výcvikové sekce této skupiny přišel také Rudolf Hrubec.Vykonával funkci zástupce velitele a instruktora. Byl náročný k podřízeným, ale především k sobě. Jeho výcvikem prošli také dva stateční vojáci, kteří provedli 27. května 1942 atentát na říšského protektora R. Heidricha. I po atentátu procházeli výcvikem další parašutisté. Od roku 1944 se všechny zvláštní operace na naše území prováděly z oblasti Středozemí, protože lety odtud byly kratší a bezpečnější. Dne 11. září 1944 startoval k jednomu z mnoha letů Halifax BB 412 od 148. speciální perutě RAF. Na základnu v Brindisi (Itálie) se již nevrátil. Pilot letounu narazil na horský masív a při katastrofě zahynulo 14 mužů posádky a dvě operační skupiny parašutistů, mezi nimi i Rudolf Hrubec. Tragédii zahlédli italští partyzáni, kteří nalezená těla na místě pohřbili. Po válce byly jejich ostatky sneseny z hor a se všemi poctami pohřbeny na britském vojenské hřbitově v Miláně. V řadě C šestého oddělení, v hrobě 5-6 leží Rudolf Hrubec s radistou Bohuslavem Nocarem.
Hrubcovu rodinu Němci vyvraždili. Na střelnici v Lubech u Klatov byli rodiče i bratr Jaroslav 2. července 1942 popraveni.

29. září 1946 byla na Hrubcově rodném domě v Bernarticích odhalena pamětní deska. Její symbolika zlomeného křídla letadla připomíná příliš časnou hrdinskou smrt jednoho mladého muže, který víc než na sebe myslel na budoucnost své země. Tohoto aktu se zúčastnil také bývalý velitel parašutistů z Anglie, plukovník Paleček, který charakterizoval svého nejbližšího podřízeného prostě a výstižně: „Byl to správný chlap“.

V říjnu roku 2007, u příležitosti 89. výročí vzniku našeho státu, propůjčil prezident republiky Václav Klaus štábnímu kapitánovi Rudolfu Hrubcovi in memoriam
Řád Bílého lva za zásluhy o obranu a bezpečnost státu
a vynikající bojovou činnost.

Jan Doubek se narodil 2. února 1916 v Bernarticích. Navštěvoval zde obecnou a měšťanskou školu, jejíž poslední ročník absolvoval v Milevsku. V roce 1934 ukončil úspěšně maturitou čtyři roky reálky v Písku a stal se frekventantem Školy pro důstojníky leteckého dělostřelectva v záloze v Josefově nad Metují. Vojenskou základní službu vykonal u dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích, další dobrovolnou službu absolvoval u dělostřeleckého pluku na Slovensku v Košicích jako poručík dělostřelectva. V letech 1937 a 1938 byl frekventantem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a následně byl odvelen do Jindřichova Hradce k dělostřeleckému pluku. Počátkem roku 1939 absolvoval kurs dělostřelectva v Hranicích.

Po obsazení Československa v r. 1939 se Jan Doubek rozhodl aktivně se podílet na zahraničním odboji. V červnu překročil se svými dvěma kamarády ilegálně česko-polské hranice za účelem vstupu do československé skupiny v polském Krakově. V červenci byl odeslán spolu s ostatními čs. vojáky lodí „Chrobrý“ do Francie, kde byli převeleni do cizinecké legie. V září byl Jan Doubek odvelen k 1. pluku cizinecké legie v Sidi – Bel Abes v africkém Alžíru a následně ke 4. pluku Zuavů v Tunise. 7. července 1940 připlul lodí s československou zahraniční armádou do Anglie. Zde sloužil u dělostřeleckého pluku, zpočátku jako nezařazený důstojník, dělovod, důstojník pátrač, 1. důstojník v hodnosti poručík a nadporučík dělostřelectva. 19. května 1943 byl těžce zraněn střepinami granátu, které zasáhly prsa, břicho, dolní končetiny a současně došlo k perforaci střev. Po zotavení se Jan Doubek vrátil k 1. československé samostatné obrněné brigádě v Anglii. Zde sloužil jako velitel 1. baterie 1. dělostřeleckého pluku v hodnosti kapitána a štábního kapitána dělostře-lectva až do konce války. Jako velitel 1. baterie dělostřeleckého pluku 1. československé samostatné obrněné brigády se zúčastnil bojů u Dunkerque (Francie, Belgie).

19. května 1945 se Jan Doubek vrátil do vlasti spolu s 1. československou samostatnou obrněnou brigádou a těšil se na brzké shledání se svými nejbližšími a nejmilejšími. V rodných Bernarticích se seznámil s tragickou skutečností – oba rodiče a bratři Karel s Aloisem byli za Heydrichiády spolu s dalšími bernartickými občany popraveni (1.7.1942 v Lubech u Klatov).
Po návratu ze zahraniční armády byl Jan Doubek v hodnosti majora odvelen jako velitel záložní důstojnické školy polního motorizovaného dělostřelectva do Havlíčkova Brodu a v tomtéž roce se stal frekventantem Vysoké válečné školy v Praze.
V roce 1946 zajistil v Klatovech a v Bernarticích zorganizoval převoz uren (s popelem našich popravených spoluobčanů) a jejich uložení na místním hřbitově. Pro bernartické tímto činem vykonal nevyčíslitelnou službu.
V roce 1947 se oženil a v roce 1948 se stal otcem dcery Dagmar (dnes akademická malířka). Od roku 1947 sloužil Jan Doubek v Kolíně, v Mladé Boleslavi a následně byl  ustanoven profesorem Vysokého vojenského učiliště v Praze. V roce 1951 byl přeložen do Brna, kde působil jako náčelník seznamovacích kurzů Inženýrského oboru pro zahraniční studenty. Od roku 1963 do výslužby působil na Vojenské katedře ČVUT v Praze.  
Stále častěji se vracel do milovaných Bernartic, kde se mohl plně věnovat svým koníčkům- pěstitelství, sadařství, kynologii a myslivosti. Byl dlouholetým členem mysliveckého sdružení a aktivně se účastnil jeho práce. Pravidelně se zúčastňoval a pomáhal s přípravami a organizací bernartických vzpomínkových a pietních aktů.

Bohatý a bohatýrský život Jana Doubka se naplnil 4. června 1979, kdy v Praze umírá po dlouhé těžké nemoci. Místem jeho posledního odpočinku se stal Vršovický hřbitov v Praze.

Plk.ing. Jan Doubek byl za svého života vyznamenán těmito řády a medailemi:

Československou vojenskou pamětní medailí se štítkem F a VB (1943 Anglie) za službu v československé zahraniční armádě.
Československou vojenskou medailí za zásluhy I. stupně (1944 Anglie) za službu v československé zahraniční armádě.
Československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně (1944 Anglie) za službu
v československé zahraniční armádě.
Československou medailí za chrabrost - (1945) udělil prezident republiky za osobní statečnost před nepřítelem, osvědčenou v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení.
Československým válečným křížem 1939 - (1945) udělil prezident republiky jako uznání bojových zásluh v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení.
Druhým československým válečným křížem 1939 - (1946) udělil prezident republiky za uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení.

Jak se kluk ze samoty stal v Americe prezidentem (O Vojtěchu Jeřábkovi)
Bojenice jsou nyní místní částí obce Bernartice a samy mají takovou docela malinkou místní částečku Jížiny. Doslova jen pár chalup.

Z Jížin je vzdušnou čarou do Křenovic (jihozápadním směrem, ale ty už kdysi bývali v politickém okresu píseckém) jako do Bilinky (směrem severovýchodním a už v politickém okresu milevském), ale lesem bez vhodné cesty, do Bernartice (jihovýchodním směrem kolem Pilného rybníka), jako do Bojenic (směrem jižním), ale za kopcem. Chalupy leží bezprostředně na hranicích pozemků bojnických a bilinských.

Zatímco do Bojenic nahradila polní cestu z Bernartice v roce 1926 silnice, do Jížin vede kus polní a kus lesní cesty. Děti odtud chodívali do bernartické školy nejraději po hrázi Pilného rybníka, sněhem jim rodiče prošlapávali pěšinku k silnici, která vede od Písku přes Bernartice do Tábora.

V třetím roce první světové války, 24.února 1917 na svatého Matěje, se na Jížinách v rodině Jeřábkových narodil syn. Dostal jméno Vojtěch. Do obecné a měšťanské školy docházel do Bernartice, obchodní akademii studoval v Praze a v Písku. Po maturitě v roce 1936 se rozhodl, že se dobrovolně přihlásí do vojenské služby a zvolí si ji jako zaměstnání. Odvedli ho k 4.jezdeckému pluku v Klatovech. V září ho odtud poslali do školy pro záložní důstojníky do Dašic u Pardubic, a odtud – jako četaře aspiranta – k 8.jezdeckému pluku do Pardubic. Jako podporučík se přihlásil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 byl jmenován poručíkem.

V třicátých letech 20.století, zejména po roce 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci diktátorský hitlerovský režim, muselo Československo zvyšovat bojeschopnost své armády. Dosavadní čtrnáctiměsíční prezenční služba byla prodloužena na dva roky a armáda procházela celkovou reorganizací.

Před podzimní mobilizací v roce 1938 dosáhl mírový stav armády téměř 200000 mužů a počet důstojníků se zvýšil přibližně na 13000. Bylo mezi nimi i několik důstojníků z Bernartice: Bartůněk (legionář a účastník bitvy u Tvorova), Písecký, Krzák, Hrubec a Doubek z Bernartice, Bouška a Krupka z Bílinky a Jeřábek.

Čerstvého poručíka Jeřábka přidělili daleko od domova až k Užhorodu na Podkarpatskou Rus k 36.pěšímu pluku, kterému velel plukovník Vilém Sýkora. Pluk byl spolu s 20.pěším plukem (Michlovce), 45.pěším plukem (Chrust) a 12.dělostřeleckým plukem (Užhorod) součástí 12.divize. Většinu pluku tvořili vojáci rusínské a maďarské národnosti. Při podzimní mobilizaci byla divize nasazena v prostoru Hulín-Zlín. Později se vrátila na Podkarpatskou Rus.

Přímým důsledkem mnichovské dohody z 29.září 1938 byla vídeňská arbitráž, podle níž muselo již zmrzačené Československo ve dnech 5. – 10.listopadu 1938 odstoupit horthyovskému Maďarsku značnou část území jižního a východního Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Spolu s velitelem praporu byl poručík Jeřábek posledním důstojníkem, který opouštěl druhé největší podkarpatskoruské město Mukačevo.

Drábek asi se dvěma stovkami vojáků pak dočasně sloužil na nových hranicích. Jednotka byla umístěna v klášteře Podmonastyr v obci Rozvegovo. Tam koncem roku 1938 došlo k incidentu, který zaměstnal zahraniční a vojenské úřady Československa a Maďarska, a který Jeřábkovi značně znepříjemnil další dny.

Maďarská pohraniční jednotka se tenkrát rozhodla neoprávněně přejít most přes Latoricu. Došlo k přestřelce, která si vyžádala na obou stranách oběti: na československé straně padlo sedm vojáků, na maďarské straně více než stovka vojáků. Postup Maďarů byl odražen. Po okamžitých protestech maďarské vlády byl do prostoru incidentu vyslán vysoký důstojník československého generálního štábu, aby případ vyšetřil. Jeho závěry Jeřábka značně roztrpčily. Očekával ocenění a dostalo se mu pokárání.

Pluk byl převelen do Brna. Tam Jeřábek prožil 15.březen 1939, začátek německé okupace. Po propuštění z armády a návratu domů pracoval pak na okresních úřadech Milevsku a v Táboře. Později byl poslán na nucené práce v Sezimově Ústí, Táboře a Milevsku. Koncem války spolupracoval s partyzánskou brigádou Táborité.

V roce 1945 se stal předsedou okresního národního výboru v Milevsku, ale po několika měsících se rozhodl vrátit do armády. Komise, prověřující postoje a jednání bývalých důstojníků během války s návratem souhlasila. Jeřábek nastoupil na velitelství písecké divize, která byla brzy přesunuta do Karlových Varů. Určitý čas pak byl Jeřábek důstojníkem 1.oddělení této divize, které řídilo skupin pro odsun Němců. Skupina vojensky doprovázela vlaky s odsunovanými do Chebu, kde je přebírala americká armáda. Jeřábek byl přesvědčen, že všech 165 vlaků, na jejichž přesunu se podílel, proběhl spořádaně. Odsun skončil a Jeřábek se přihlásil do zpravodajského kurzu v Praze. Po jeho absolvování se stal členem odloučené zpravodajské složky v Karlových Varech.

Zpravodajské orgány armády pátraly v té době po německých ozbrojených skupinách, které ještě měly své agenty na území Československa. V souladu s názorem, že by v budoucnu mohlo dojít ke střetnutí tzv. anglosaského tábor s táborem východním, slovanským, rozšířili zpravodajci svou pozornost i na území Německa, okupovaném vojáky západních mocností.

Únorové události roku 1948 ukončily demokratický vývoj poválečném Československu. V létě toho roku začala také masová perzekuce předválečných důstojníků. Zaměření vojenského zpravodajství se v souvislosti s rozpadem protifašistické koalice a zesilujícími signály studené války postupně měnilo. Většina důstojníků ze zpravodajského aparátu byla propuštěna pro politickou nespolehlivost.

Jeřábek na propuštění z armády nečekal. V září podal přihlášku do komunistické strany, aby měl čas na přípravu k emigraci. Nutně čas potřeboval i proto, že zcela nedávno přibyl k jeho synovi Petrovi ještě syn Ivan. Jeřábek navázal kontakty s americkou vojenskou rozvědkou.
Počátkem listopadu 1948 překročil s manželkou Blankou, synem Petrem a s Ivanem v náručí, manželčinými rodiči Čapkovými a dvěma dalšími důstojníky – zpravodajci československo-německou hranici u Aše. Nesli s sebou i bohatý zpravodajský materiál. Američtí zpravodajci odvezli celou skupinu do Bayreuthu a při podrobném výslechu převzali dokumenty. Další cesta uprchlíků vedla do tzv. Zlaté klece, ubytovny pro prominentní exulanty v objektu Alaska House v Oberurselu.

Československo se v té době přihlásilo k Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním Spojených národů 10.prosince 1948. V deklaraci se mimo jiné praví:
Čl.3: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
Čl.13: Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země
Čl.14: Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azyl.
Čl.15: Nikdo nesmí být svévolně zbaven státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Nejbližší měsíce znamenaly pro Jeřábka značné vypětí. Vystupoval i jako svědek v procesech s agenty žijícími v Německu. Koncem března 1949 se Drábkova rodina dostala do Spojených států severoamerických. Dalších pět měsíců pracoval Jeřábek jako umývač nádobí. I Pavel Tigrid byl v prvních měsících amerického pobytu číšníkem.

Mimořádný vyslanec a stálý delegát Československa u OSN dr.Ján Papánek protestoval 25.února 1948 proti únorovým událostem. Rada bezpečnosti OSN po vetu sovětského zástupce odsunula protest mezi nevyřízené body své agendy. Papánek pak svou energii věnoval zřízené americké organizace na pomoc čs. Uprchlíkům (Američan Fund for Czechoslovak Refugees – AFCR). Bylo to nanejvýš potřebné, protože počet uprchlíků z ČSR byl značný a stále narůstal.

Papánek měl nejen dostatek energie, ale i zkušeností, neboť už za války organizoval pomoc uprchlíkům z nacisty okupovaných českých zemí i ze Slovenska. Papánek také půjčil fondu do začátku činnosti peníze.

Jeřábek se stal v roce 1950 prvním placeným pracovníkem fondu. Tuto práci mohl vykonávat především proto, že měl velmi dobré organizační schopnosti, dostatek trpělivosti při řešení denních a často velmi složitých problémů, mimořádně silné sociální cítění a velmi skromné platové požadavky. V době, kdy nastupoval do funkce, počet uprchlíků už překročil nynější počet obyvatel Písku. O rok později hrozilo, že pro nedostatek peněz bude Jeřábek propuštěn. Situace se zlepšovala jen pomalu. Koncem roku 1949 rozeslal fond na 14 tisíc prosebných dopisů vlivným osobám, ale kampaň nesplnila očekávání. Před vánočními svátky v roce 1951 odešlo z fondu dalších 22 tisíc dopisů s prosbou o finanční a materiální dary. V polovině roku 1952 byl fond bez peněz. Byla to nejhorší situace v historii AFCR. Situace se zlepšila, když Papánek vyhrál spor o peníze Čs.červeného kříže z doby války a Washington přijal Prezidentský uprchlický program. Do konce roku 1957 usídlil fond více než 7000 uprchlíků ve Spojených státech a dalším 15000 uprchlíků pomohl do Austrálie, Kanady, skandinávských států a dalších evropských a jihoamerických zemí. To už Jeřábek vedl celou agendu fondu, zatímco Papánek a Tigrid navštěvovali uprchlické tábory a v mnoha státech jednali s úřady a organizacemi.

Zejména životní podmínky uprchlíků v německých, rakouských a italských táborech byly svízelné. Uprchlíci opouštěli území ČSR většinou bez větších zavazadel, často jen s tím, co měli na sobě, někteří prodělali nebezpečný útěk, byli roztrpčeni z různých výslechů prováděných lidmi, kteří neměli pochopení pro důvody k útěku. Bylo teprve tři roky po válce a dva roky po odsunu Němců, když emigrace Čechů začala a směřovala převážně do Německa. Život na německém území nebyl perspektivní a Spojené státy měly zvláště pro Čechy – velmi přísné přistěhovalecké podmínky. Obávaly se nepřátelských agentů.

AFCR se staral nejen o získávání a rozdělování finančních a materiálních prostředků, ale i evidoval uprchlíky, zajišťoval jim základní životní podmínky, zdravotní a právní služby, pomáhal s emigrací do dalších zemí, opatřoval ubytování.

Někdy v roce 1967 navštívila Jeřábka v newyorské kanceláři s prosbou o pomoc Zdena, dcera čs. důstojníka zahraniční armády, parašutisty, později politického vězně a pomocného dělníka Rudolfa Krzáka. Tenkrát netušila, že její otec bude jednou generálem a že mu bude propůjčen nejvyšší řád.

Po letech vzpomínání na vřelé přijetí u usměvavého padesátníka, který rád zavzpomínal na své rodiště, na Pilný rybník a na Bernartice. Zdeně tenkrát velmi pomohl. Především jí nalezl v New Yorku ubytování.

V kanceláři AFCR pracovalo již několik zaměstnanců a po dalším přílivu uprchlíků, po srpnu 1968, ještě i několik dobrovolníků. Kancelář v New Yorku řídila v té době i několik svých poboček v Evropě a v USA. V rakouské pobočce pracoval určitý čas i novinář Ivan Medek.
D sedmdesátých let se fond staral nejen o uprchlíky z Československa. Začal podporovat i emigranty z Rumunska a později i z jihovýchodní Asie. Mohl si to dovolit, protože jeho finanční situace, zejména i po příspěvku od State Departmentu, byla velmi dobrá.

V říjnu 1988 výroční schůze fondu zvolila Jeřábka prezidentem fondu. Starostí, které ho v nové funkci čekaly, ať už organizačního či ekonomického charakteru, neubývalo, postupně však dostávaly jiný ráz.
Listopad 1989 byl sice velkým mezníkem v historii Československá, unavených emigrantů jakoby se ještě dlouhou nedotkl. S návratem do vlasti nechvátali a fond je nadále podporoval. Navíc existoval ještě jeho závazek vůči vládě Spojených států, že uhradí bezúročné půjčky na dopravu uprchlíků do USA.

V dubnu 1990 vyřizování dalších žádostí o přijetí přistěhovalců State Departement zastavil. Účel existence fondu byl splněn, usídlovací činnost na území Spojených států skončila. Pro prezidenta AFCR Jeřábka nastala doba likvidace evropských kanceláří fondu, postupné rušení poboček fondu v osmi severoamerických státech i newyorské centrály na Brodwayi č.1776. Byla tu ještě starost o likvidaci finančního deficitu, starost o uprchlíky, aby nebyli poškozeni předáním do péče jiných organizací a řešení personálních důsledků ukončení činnosti.

Koncem října 1990 předložil Jeřábek Úřadu pro usídlování uprchlíků ve Washingtonu závěrečnou zprávu o ukončení činnosti AFCR. Mohl se jako nejdéle pracující zaměstnanec fondu, v letech 1986-1987 viceprezident a člen výkonného výboru a v letech 1988 – 1990, kdy vystřídal doktora Papánka, jako hlavní výkonný úředník (prezident) fondu s upokojením ohlížet na vykonanou práci. Za dvaačtyřicet let své činnosti pomohl fond najit 140 tisícům uprchlíků nový domov. Za tuto dobu se fondu podařilo získat na darech 1 ¾ milionu dolarů, na dotacích 21,5 milionu dolarů, na úrocích a dividendách dalších 3,5 milionu dolarů a obstarat půjčky na přepravu emigrantů do USA ve výši téměř 3 miliony dolarů. Jeřábkův podíl na těchto výsledcích byl zcela mimořádný.

Na konci své činnosti měl fond na svém účtu ještě téměř 2 miliony dolarů. Mohl je předat novému fondu, který vznikl podle rozhodnutí správní rady dosavadního fondu. Původní fond se v roce 1991 vlastně přejmenoval. Slovo „Refuges“ nahradilo slovo „Reliéf“, slovo „uprchlíci“ se přeměnilo na „pomoc“ a zkratka AFCR zůstala. Nový fond ovšem dostal jinou náplň činnosti: pomoc demokratickému vývoji v Československu, pomoc českým a slovenským studentům ve Spojených státech a pomoc různým nevládním organizacím ve vlasti.

Když bylo Jeřábkovi v únoru 2005 už 88 let, rezignoval na funkci prezidenta AFCR. Kluk z Jížin, kterého neklidná poválečná doba natrvalo zanesla do jednoho z největších měst světa, který našel smysl svého života v pomoci uprchlíkům ze své vlasti, z dalších zemí střední a východní Evropy a zemí jihovýchodní Asie, se do země svých předků už nevrátil. Od roku 1959 je občanem Spojených států.
Z Jeřábkovy rodiny žije také manželka Blanka, syn Petr a dcera Dana, která se narodila už v USA. I ona pracovala v AFCR. Od roku 1980 v bostonské filiálce, od roku 1986 jako výkonná ředitelka fondu. Syn Ivan, kterého kdysi jako několikaměsíční nemluvně přenesli v náručí do emigrace, nečekaně zemřel v roce 2005 na Floridě.

Vojtěch Jeřábek byl po listopadu 1989 vojensky rehabilitován. Armáda mu vrátila poválečnou hodnost a povýšila ho do hodnosti podplukovníka. České státní občanství nemá. Sám o ně nepožádal, protože se jej nikdy nevzdal. A nevzdal se ani svého práva být hrdý a nedoprošovat se. Snad postačilo, aby české úřady Jeřábkovi vysvětlily, že nemá o nic žádat, ale jen se přihlásit. Přátelé s Čech, kteří Jeřábka krátce před jeho devadesátinami navštívili, mluví o něm s obdivem. Přivážejí svědectví o činorodém člověku, který je šťastný ze samostatnosti republiky, a který na svou původní vlast nikdy nezapomněl ani nezanevřel.

Když Parlament České republiky přijímal 29.července 1999 zákon o státním občanství některých bývalých československých státních občanů (č.193/1999 Sb.), zdůvodnil své rozhodnutí v preambuli zákona:

- zahraniční Češi a krajané přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou
- český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti
- tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání

V roce 2005 vyšla s podporou brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Jeřábkova kniha „Českoslovenští uprchlíci ve studené válce“ (Dějiny Američan Fund for Czechoslovak Refugees). Je to dobré a potřebné svědectví, protože exil a emigrace patří neodmyslitelně k novodobým českým dějinám.

Lékařkou v Orientu 

Vlasta Kálalová naplnila svůj studentský sen - založila a téměř sedm let vedla nemocnici v Bagdádu

. 

Vlasta Kálalová, označovaná někdy též za Alberta Schweitzera v sukních, byla za první republiky známá nejen v lékařských kruzích. Po válce se nad ní zavřela voda. Znovu ji „objevila“ až spisovatelka Ilona Borská, která napsala román o jejím strhujícím životě plném obětavosti, ale poznamenaném i velkou osobní tragédií. Pod názvem Doktorka z domu Trubačů vyšel roku 1978, sedm let po lékařčině smrti. Vzbudil mimořádnou odezvu a byl vydán ještě pětkrát. V šedi normalizace bylo čtení o mladé Češce, jež se rozhodla otevřít si lékařskou praxi v dalekém Iráku, výjimečným zážitkem.

Důležité rozhodnutí

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v jihočeských Bernarticích do učitelské rodiny. Už jako mladá dívka zjistila, že jí naprosto nedělají problémy jazyky. Když začala studovat v Praze medicínu, uměla už anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy a turecky.
Po jedné přednášce profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii se v hlavě mladé medičky zrodil plán. Významný český patolog upozornil, že v Čechách neexistuje specializované pracoviště na exotické choroby, a Kálalová se rozhodla, že po studiích tuto situaci změní a odcestuje sbírat lékařské zkušenosti do Orientu. Nebylo to zbrklé rozhodnutí ani romantická představa. Zapsala se do kurzů arabštiny a perštiny, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví, snažila se o arabském světě co nejvíce dozvědět z knih i od lidí, kteří tam pobývali. V nejparnějších dnech podnikala mnohakilometrové pochody, aby si otestovala, jak vydrží velká vedra. Rodiče z jejího rozhodnutí moc nadšeni nebyli, báli se o ni. Ale Vlasta trvala na svém. Lékařskou fakultu ukončila s vynikajícím prospěchem v roce 1922 a se specializací na chirurgii. Dva roky potom vykonávala potřebnou praxi v Čechách. Zároveň sháněla podporu pro svůj plán - založit v některé orientální zemi nemocnici, kde by čeští lékaři ošetřovali místní obyvatelstvo a přitom získávali znalosti o exotických chorobách. S rozvojem cestování totiž hrozilo, že se tyto nemoci mohou objevit i v srdci Evropy. Na tento projekt však byly třeba nemalé finanční prostředky. Kálalová se obrátila na několik institucí s žádostí o finanční podporu, ale neúspěšně. Velkou roli hrál fakt, že o peníze žádala žena.

S penězi pomohl Masaryk

Pomoc nakonec přišla z nečekané strany - od prezidenta T. G. Masaryka. O plánech mladé lékařky jej informovala jeho dcera Alice, která se s Kálalovou osobně znala díky svým aktivitám v Červeném kříži. Pozvala Kálalovou na prezidentský zámek v Topolčiankách, kde spolu měly o plánované cestě na východ hovořit. „Tu jsem strnula nad svou hlasitou řečí: v křesle u plápolajícího ohně seděl bez pohnutí, zamyšleně, pan prezident,“ napsala o této návštěvě později ve svých nepublikovaných vzpomínkách Kálalová.
Masaryk si nechal podrobně vyprávět o jejím záměru a zeptal se i na finanční prostředky, které má k dispozici. Osmadvacetiletá lékařka mu odpověděla, že má peníze z otcovského podílu a své úspory. „Ty si schovejte. Budete je potřebovat. Vyhledejte v Praze mého právního zástupce. Má příkaz k úhradě výloh vaší cesty. Teď vám dá dva tisíce a napíšete mu, když budete potřebovat.“ Postupně jí půjčil 244 tisíc a ona mu je do posledního haléře vrátila. Dokázala to za necelé tři roky.

Nemocnice v Iráku

V roce 1924 odjela nejprve do Istanbulu. Dostala se na kliniku věhlasného gynekologa, který měl renomé po celém Orientu, věděla, že s jeho doporučením bude mít v arabském světě mnohem lepší pozici. Svou nemocnici se rozhodla v roce 1925 vybudovat v Iráku. V Bagdádu založila sanatorium neboli mustausaf s dvaceti lůžky a téměř sedm let ho úspěšně vedla. Operovala i velmi složité případy. Ukázalo se, že být ženou je vlastně výhoda. Muslimským pacientkám by totiž jejich muži nikdy nedovolili, aby je vyšetřoval lékař-muž.
O propagaci se jí hned na počátku postaral otec jejího prvního pacienta - malého chlapce, kterého kopl kůň do obličeje. Dítě jí přinesli v hrozném stavu, uprostřed obličeje mu zela krvavá rána. Doktorka Kálalová ho zachránila, srovnala mu kůstky a udělala plastiku. Chlapcův otec byl prodavač a každému, kdo do jeho krámku zavítal, chlapce ukazoval a vyprávěl o šikovné doktorce. Osvědčila se i u těžkých porodů. Její renomé rostlo tak, že ji chtěl poznat i irácký vladař. Česká lékařka pak léčila i některé členy královské rodiny.

Téměř sedm let odolávala

Po celou dobu svého iráckého působení informovala o svém počínání prezidenta Masaryka. Moc jí záleželo na tom, aby ho nezklamala, přála si, aby na ni byl hrdý. Byl. Po jejím návratu do Československa řekl: „Taková holčička to byla, když si troufla sama do světa. Blahopřeji vám, paní doktorko! Udělala jste tam Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal.“
Psala i na česká lékařská pracoviště, zda by se nenašel lékař nebo lékařka, který by se stal jejím nástupcem. „Nezbývalo mi než držet získané pozice tak dlouho, dokud se nestanou poměry příznivějšími - dokud v mé vlasti nebude zájem o klinickou jednotku, která by v subtropickém prostředí udržovala styk teoretických ústavů doma s exotickou patologií. Pracovala jsem, psala domů, čekala. Odpověď z Čech byla vždy táž: mlčení. Jako by psal domů mrtvý,“ napsala Kálalová ve svých vzpomínkách.
V Bagdádu našla vedle řady vděčných pacientů i životního partnera. V roce 1927 se zde provdala za Itala Giorgia Di Lottiho, úředníka irácké správní služby. V následujícím roce se jim narodil syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia.
V Bagdádu se v létě teploty pohybují kolem 50 stupňů Celsia, pro Evropana je to velice náročné, k tomu nejrůznější exotické nemoci... Muselo to přijít a je až s podivem, že se tak stalo až po šesti letech. Horečka dengue ji naprosto vyčerpala: „Zima 1931-32 mě upoutala téměř trvale na lůžko a nedalo se očekávat, že by můj zdravotní stav snesl další léta v horkém podnebí.“ Odjížděla nerada, k Iráku si vytvořila pevné pouto, mnoha lidem tu zachránila život, především dětem (tehdy tam umíralo každé třetí novorozeně v prvním roce života), měli ji tu velice rádi a vážili si jí. A odjíždělo se jí o to hůř, že za sebe nenašla náhradu, že nebyl založen „stálý československý ústav pro výzkum tropických chorob“.

Přežila jen zázrakem

Po návratu do Československa v roce 1932 se nejprve potřebovala dát do pořádku. Plně se zotavila až po čtyřech letech. Organizovala kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry a stala se vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu. Její manžel přijal československé občanství, fašistickou Itálii už nepovažoval za svou vlast.
Okupaci nesla doktorka Kálalová Di Lottiová velmi těžce. Odjela z Prahy, s rodinou se usadila v rodném domě v Bernarticích a otevřela si tam ordinaci. Na jaře 1942 se toto městečko stalo útočištěm československých parašutistů, neboť dva instruktoři našich výsadkářů v Londýně, Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák, pocházeli z Bernartic. Nacisté se o parašutistech dozvěděli a Bernarticím hrozil osud Lidic. Nakonec bylo zastřeleno „pouze“ 22 bernartických občanů.
Lékařčině rodině se tehdy smrt vyhnula. Ale pouze dočasně. Přišla nakonec v posledních hodinách války. Ustupující jednotky SS zakročily 8. května 1945 v Bernarticích proti českým povstalcům a zastřelily 44 lidí, mezi nimi i manžela Kálalové a obě jejich děti. Giorgio Di Lotti se jako Ital mohl vyhnout popravě, ale před esesáky se označil za Čecha. Vlasta Kálalová, ležící zraněná v tratolišti krve vedle svých blízkých, unikla smrti pouze díky tomu, že ji Němci považovali za mrtvou.

Bez rodiny

Zoufale se snažila s tou strašlivou tragédií vyrovnat. Už v nemocnici si umínila, že k sobě do Bernartic vezme několik válečných sirotků. Nejprve si přivedla polskou dívku, později slovenského mladíka, který tvrdil, že byl partyzánem. Její snaha vytvořit jakousi náhradní rodinu skončila fiaskem. Polka po několika měsících bez rozloučení odešla. Taktéž Slovák, kterému dokonce vystrojila svatbu, se k ní zachoval dosti nevděčně a nelze vyloučit, že byl za války konfidentem gestapa.
Nevyužité prostory ve svém domě pak osamělá lékařka nabídla místním jeslím. Děti z Bernartic i širokého okolí se k ní chodily učit jazyky. Zemřela 15. února 1971 v písecké nemocnici.
Dnes by byla Kálalová ze situace v Iráku nešťastná. Hrdá by však určitě byla na české lékaře, kteří provedli stovky operací a ošetřili tisíce Iráčanů v české polní nemocnici v Basře. I na to, že český stát přijal k léčení přes dvacet těžce nemocných iráckých dětí a několika tamním lékařům umožňuje stáže na našich klinikách.

3x ze života

Vlasta Kálalová se svými postoji příliš nehodila do komunistického režimu. Při procesu s Miladou Horákovou protestovala proti hrdelnímu rozsudku a napsala prezidentu Gottwaldovi. Komunistická tajná policie ji proto začala sledovat a zapsala si: „Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalosti světa by se mohly skrývat i protistátní věci. Jest vlastenkou v buržoazním pojetí a osobní přítelkyní Alice Masarykové.“ Kálalová intervenovala i za svého rodáka z Bernartic, parašutistu Rudolfa Krzáka, který byl jako příslušník „západního“ odboje komunisty uvězněn.

Měla mimořádný jazykový talent. Ovládala čtrnáct jazyků a věk u ní nehrál roli. Norštinu a islandštinu se začala učit až po padesátce. Jen jedním jazykem od války už nikdy nepromluvila - německy. „Tímto jazykem mluvili vrazi mých dětí,“ vysvětlovala.

Během pobytu v Iráku sbírala také hmyz pro Národní muzeum v Praze. To díky ní vlastní rozsáhlou sbírku.

Autorka textu: PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ. Autorka je historička. Text převzat z Mladé fronty dnes ze den 27.09/2005.
Vlasta Di Lottiová

SPOLUOBČANŮM NA ROZLOUČENOU

 

Spoluobčané!
Kdybych Vám mohla říci pár slov, než opustí naposled mé tělo otcovský dům, chtěla bych Vám říci toto:
Děkuju Vám všem.
Každému z Vás patří můj nekonečný dík.
Měla jsem Vás upřímně ráda. Těšíval mě nesmírně každý Váš krásný čin, každé vlídné slovo. Jste ušlechtilí lidé. Pracovití, bystrého ducha. Vážívala jsem si Vaší neobyčejné vytrvalosti v plnění úkolů. Jsem Vám vděčna za to, že jste mohli být mému mládí vzorem a mému stáří útěšnou oporou.
Děkuji Vám vroucně za to, že jste mi umožnili dožít mezi Vámi v nezměrné lásce a úctě k Vám, předrazí rodáci.
Těšívalo mě vždy obzvláště, když jsem viděla Vaši uvážlivost a vzájemnou snášenlivost. Když jsem mohla pozorovat, že neurážíte lidskou důstojnost v těch, s nimiž právě nesouhlasíte.
Jako je nejhanebnějším rysem otročivosti stádné klanění se současným mocným a kydání hany na ty členy národa, jejichž doba přešla, tak je projevem zavrženíhodné zbabělosti, nevyjádříme-li zrale uvážený nesouhlas anebo zabraňujeme-li druhým tak včas učiniti.
Každý z nás jedná za okolností, jež nejsou totožnými v žádném následujícím okamžiku. Můžeme kdykoli poté klást jednotlivci za vinu jednání, jež pravděpodobně bylo výsledkem hromadné účasti mnohých?
Prosím Vás, přátelé, snažte se předcházet zlu činně, sotva zpozorujete jeho počátky. Houževnaté úsilí zvládne mnoho, jsme-li proniknuti láskou.
Tisícileté myšlení vytvářelo pojem „ráj”. Pojem souladné krásy, prostředí duševní spokojenosti. Jsem přesvědčena, že zeměkoule dává lidstvu všechny podmínky, aby na ní uskutečnilo „opravdový ráj”. Jen je třeba vidět jej a uskutečňovat už v dnešku. Šťastný domov na zemi pro všechny. Domov, v němž se prozíravě váží hodnoty duševní neméně než bezprostřední blahobyt hmotný.
Připustíte mou poslední prosbu?
Učiňte tak, byť výhradně proto, že si říkáme Slované. Nevyslovujte slov, za jejichž významem nestojí s plnou odpovědností Váš vlastní rozum. Slovem vyjadřujeme úsudek. Slovo odlišuje člověka od druhých bytostí živočišného světa. Každé vyřčené slovo tvoří. Obsahuje v zárodku skutečný svět, svět příštích okamžiků. Slovo tvoří věcné hodnoty i lidské vztahy. Je půdou blaženosti. Je však také s to udržovat lidskou společnost v propastech kalu a špíny, hrůzách bezcitné surovosti. Doufám, že soudíte podobně jako já!
Není důstojno člověka, aby svým slovem srážel květy dobrých lidských snah pod kopyta zvířeckosti.
Přeji Vám vroucně, moji rodáci, aby se Vám podařilo přiblížit se hodně blízko blaženému láskyplnému lidskému celku.

Vaše
Vlasta Di Lottiová
Únor 1971

Ještě koncem 19. a začátkem 20. století mohl náš kraj většině svých obyvatel nabídnout jen tvrdou práci, nouzi a odvahu žít. Mezi lidmi, kteří se vydali za novým životem do Ameriky, byl i František Cihlář z Borovan čp. 23 a jeho žena Rosalia, roz. Peterková.
Rodokmen Cihlářů lze z dochovaných matrik vyčíst od poloviny 18. století. Pocházeli z Bernarticka (Bernartice, Borovany, Podboří) a z této části jižních Čech si brali i manželky (Písecká Smoleč, Rakov, Vestec). Jejich děti byly křtěny v bernartickém kostele, z Bernartic pocházeli i téměř všichni jejich kmotři. V kostele sv. Martina většinou uzavírali své sňatky, tam se s nimi při pohřbech loučili jejich blízcí, na bernartickém hřbitově nacházeli místo svého posledního odpočinku. Byli to většinou chudí domkáři. Otec Františka, Václav, byl podruhem a matrika zemřelých uvádí, že zemřel v roce 1886, kdy Františkovi bylo teprve sedmnáct let, na tuberkulózu jako žebrák. I předkové Rosalie Peterkové pocházeli z tohoto kraje, z Bechyňska (Nuzice, Bílinka, Rataje, Radětice, Všechlapy, Blatec, Bežerovice).

Také slovenský emigrant Čerňan, který se do Ameriky vydal z malé vesničky Vysoká nad Kysúcou, pocházel z chudých poměrů. Čerňanovi a Cihlářovi se stali prarodiči Eugena Andrewa Cernana, který se jako poslední muž ve 20. století prošel po Měsíci.

Astronaut Cernan se narodil 14. března 1934. Po ukončení studií na Parduově univerzitě a po absolvování námořní školy se stal pilotem válečného námořnictva USA. V roce 1963 ho přijali do výcvikového střediska amerických astronautů. Nebyl mezi prvními frekventanty střediska. Národní výbor pro letectví a kosmický prostor vybral už v dubnu 1959 prvních sedm mužů pro projekt MERCURY, který se zabýval přípravou a vysláním tehdy ještě jen jediného astronauta na nízkou oběžnou dráhu kolem Země na dobu jen několika hodin.

Dne 4. října 1957 byla vypuštěna první sovětská umělá družice Země. Poté byl svět znovu pře- kvapen 12. dubna 1961, kdy se na oběžnou dráhu kolem Země vydal první kosmonaut světa J. A. Gagarin, jen o pět dnů starší než Cernan. Americký prezident J. F. Kennedy reagoval na úspěchy sovětské vědy a techniky okamžitě: na doporučení svých poradců vyhlásil již v květnu 1961 za národní cíl Spojených států vyslat člověka na Měsíc (tzv. projekt APOLLO).

Nejdříve však byl počátkem roku 1962 zahájen projekt GEMINI. Kosmické lodi tohoto typu umožňovaly až dvoudenní let dvou astronautů, manévrování a už i spojování lodí na oběžné dráze kolem Země. V sedmém letu s živou posádkou, který odstartoval 3. června 1966, se v lodi GEMINI 9A dostala na oběžnou dráhu Země dvojice T. P. Stafford a E. A. Cernan. K startu došlo jen necelého čtvrt roku po nepříliš úspěšném letu GEMINI 8, původně plánovaném na tři dny, ale ukončeném již po jedenácti hodinách.

Stafford a Cernan za letu úspěšně vyzkoušeli manévrování a přiblížení k cílovému tělesu. Pro technickou závadu se však nepodařilo spojení dvou umělých těles ve vesmíru. V odpoledních hodinách 5. června vystoupil Cernan, připoután sedm a půl metru dlouhým lanem, na 130 minut z kabiny, aby vyzkoušel autonomní manévrovací řízení. Práce mimo kabinu byla mimořádně namáhavá. Když se navíc astronautovi ještě zapotilo hledí skafandru, musel být výstup z lodi zkrácen. Po 44 obězích Země ve výškách 161 až 275 kilometrů přistála loď GEMINI s velmi cennými poznatky po třech dnech 6. června nedaleko Bahamských ostrovů.

První pilotovaný let programu APOLLO vlastně ani nezačal: všichni tři astronauti uhořeli v kabině lodi ještě na startovací rampě. Po radikálních změnách, jejich prověření a startu tří lodí tohoto programu v době od listopadu 1968 do března 1969 došlo 18. května 1969 ke startu lodi APOLLO 10. Její posádku tvořila již osvědčená dvojice Stafford-Cernan a jako třetí muž J. W. Young, rovněž bývalý letec válečného námořnictva.

Loď APOLLO 10 uvedli astronauti po půldruhém obletu Země na dráhu k Měsíci. Ve večerních hodinách 21. května se loď dostala na oběžnou dráhu Měsíce ve výši 111 kilometrů. O den později se oddělil lunární modul s dvojicí Stafford-Cernan od velitelského modulu. S využitím přistávacího motoru sestoupila dvojice až do výše 16 km nad povrch Měsíce, snímkovala oblast pro příští expedici a zkoušela radiolokační zařízení. Oddělení přistávacího stupně neproběhlo hladce. Lunární modul se dostal do prudké rotace, ale zkušeným pilotům se ji podařilo zvládnout. Po téměř devíti hodinách odděleného letu se oba moduly znovu spojily. Uskutečnilo se tak první spojení dvou umělých těles v oblasti Měsíce. Vlastní návrat k Zemi skončil v Pacifiku 26. května 1969. Astronauti obletěli jedenatřicetkrát Měsíc a až do poloviny dubna 1970 byli i rekordmany v dosažení vzdálenosti od Země (399 814 km). Zkušenosti z letu byly urychleně vyhodnoceny a využity při letu kosmické lodi APOLLO 11, která startovala o dva měsíce později a 20. července 1969 dopravila první lidi na Měsíc.

Uplynulo tři a čtvrt roku a osmatřicetiletému Cernanovi se splnil sen všech astronautů dvacátého století: přistání a pobyt na Měsíci. Posádku APOLLA 17 tvořil spolu s ním astronaut R. E. Evans a geolog H. H. Schmitt. Po startu 7. prosince 1972 se loď 10. prosince dostala na oběžnou dráhu Měsíce. Při dvanáctém oběhu se měsíční modul CHALLENGER se Cernanem a Schmittem oddělil od mateřské lodi a 11. prosince ve 20.55 hod. přistál velmi přesně, pouhých sto metrů od plánovaného místa přistání.

První pracovní vycházka astronautů po Měsíci následující den trvala sedm hodin a dvanáct minut. Její hlavní cíl (instalace sady vědeckých přístrojů a příprava elektrického měsíčního vozítka LUNAR ROVER pro pohyb na měsíčním povrchu) astronauti splnili. Zároveň sebrali na povrchu Měsíce i z hloubky několika metrů 13 kg vzorků. Druhá vycházka začala 13. Prosince a trvala o pětadvacet minut déle. Astronauti pokračovali ve vědecké práci a ujeli vzdálenost 19 kilometrů. Třetí a poslední vycházka další den trvala sedm a čtvrt hodiny. Celkem strávili Cernan se Schmittem na měsíčním povrchu mimo kabinu více než 21 hodin, urazili vozítkem téměř 36 kilometrů a nasbírali 113 kg vzorků.
O svých zážitcích z pobytu na Měsíci kapitán Cernan později řekl:

„Když se na Měsíci díváte dolů na Zemi, vidíte od pólu k pólu, přes oceány a světadíly. Jste ohromen majestátní krásou modrých oceánů, bělostí sněhu a oblaků. Hledíte na Zemi, tuto hvězdu, hledíte na její osu, kterou nemůžete vidět, ale víte, že tam musí být, protože za dvanáct hodin namísto Severní a Jižní Ameriky znenadání vidíte Asii a Evropu a celý africký světadíl. Pozorujete západ slunce na jedné straně a východ zase na druhé, a všechno v jednom čase. Je to spíše vnímání časového rozměru, prostor jako by neexistoval. Je to podmanivý, inspirující zážitek - poezie, stát na povrchu Měsíce a dívat se na Zemi, na všechnu její logiku a smysl. Mohu s jistotou říct, že je to jednoduše příliš krásné, než aby šlo o náhodu. Musí být Někdo větší než my, kdo dal dohromady tuto malou část vesmíru, kterou jsem mohl priviligovaně vidět několik dnů. Naše Země, tato hvězda, kterou nazýváme naším domovem, je prostě tak nesmírně krásná, že nemohla vzniknout náhodou. A já v to skutečně vroucně věřím!”

CHALLENGER startoval z Měsíce 14. prosince ve 23.56 hod., za hodinu a čtvrt se přiblížil k velitelskému modulu a při třetím pokusu se spojení obou těles podařilo. Návrat k Zemi začal 17. prosince v 0.33 hod. Po dvanácti dnech, třinácti hodinách a dvaapadesáti minutách přistála expedice APOLLO 17 ve 20.45 hod. 19. prosince v cílové oblasti asi 800 kilometrů od ostrova Samoa. Přistála včas, aby astronauti mohli být o Vánocích v kruhu svých blízkých. Karanténou neprocházeli. 

Kosmická loď APOLLO 17 byla poslední, která ve dvacátém století letěla k Měsíci, astronauti Cernan a Schmitt posledními lidmi, kteří na Měsíci byli a pracovali.

Po návratu expedice pracoval Cernan nadále v kosmickém výzkumu. Když se začal koncipovat sovětsko-americký projekt SOJUZ-APOLLO, odpovídal za přípravu posádek. V roce 1974 navštívil vlast svých předků. Chtěl představitelům Československa odevzdat československou vlaječku, kterou měl s sebou na Měsíci. Představiteli státu však nebyl přijat.

V roce 1994 astronaut E. A. Cernan, muž, který zanechal své stopy na Měsíci, pátral v jižních Čechách po kořenech svého rodu. Na bernartické faře učinil zápis do pamětní knihy, v kostele poklekl a pomodlil se.