Významné osobnosti

František Mikolášek

František Mikolášek. Potomek rodu Mikolášků, zaznamenaného na Bernarticku už v roce1714.                  

František se narodil 19. února 1924. Jeho rodiče, tak jako mnozí v Bernarticích, provozovali v té době dílnu na výrobu kuřáckých potřeb, zejména cigaretových špiček a náústků k čibukům a fajfkám. V dobách největší slávy měli deset dělníků, s počínající krizí na začátku třicátých let však klesal odbyt i výroba. Bylo samozřejmé, že František, který studoval na písecké reálce, musel každý den po příjezdu domů v dílně pomáhat a až večer se mohl učit. Na obvyklé zábavy jeho vrstevníků času mnoho nezbývalo, ale i tak patřil k prvním hráčům nově založeného hokejového klubu v Bernarticích.

Františkův otec před svatbou pobýval dlouhé roky v USA – nejprve v Chicagu, kde pracoval i na pověstných jatkách a poté vstoupil do americké armády, s níž hrál v Mexiku ve vojenské kapele na klarinet a violu. Po návratu domů byl možná jedním z prvních Jihočechů, kdo ovládal i hru na saxofon. Československé občanství získal on a tudíž i jeho syn František a další dvě děti, až v roce 1935. Když v roce 1939 zemřel, vedla dílnu s velkým vypětím sil nadále jeho manželka.

František v té době pokračoval ve studiu na reálném gymnasiu v Praze – maturoval týden po vyhlazení Lidic a z nebezpečné Prahy se vrátil do Bernartic, jejichž osud se mohl lidickému podobat.  V Bernarticích pak pomáhal vždy část dne tehdejšímu starostovi s administrativou a zároveň pracoval u soustruhu v rodinné dílně.

V roce 1944 musel nastoupit jako „ročník 24“ na nucené práce do Říše; povolávací rozkaz byl do rakouského Grazu, kde byl nasazen v továrně Steyer-Daimler-Puch. Po neúspěšném pokusu o útěk k jugoslávským partyzánům byl dvacetiletý František Mikolášek deportován zpět do Grazu a odsouzen k trestu smrti. Čtrnáct dní čekal v samotce na vynesení rozsudku a jen díky přímluvě jeho mistra, kterému by chyběl dělník s dobrou znalostí němčiny,  mu byl trest změněn pouze na fyzické potrestání. Přes tento zážitek, dlouhé a náročné pracovní směny, nedostatek jídla, bombardování tábora, vzpomínal František na dobu strávenou v totálním nasazení jako na neopakovatelnou životní zkušenost ve společnosti příslušníků snad všech národů  Evropy. Jeho písemné vzpomínky na toto období byly častokrát čteny i v rozhlase.

Po válce, v roce 1945, mu zemřela matka, a protože se sourozenci dostali do svízelné ekonomické situace, na radu svého profesora z reálky nenastoupil do prvního ročníku vysoké chemické školy, kam už byl přijat, ale využil plného zaopatření ve vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V armádě ho zastihla padesátá léta, a přestože sloužil v elitním raketometném oddílu, bylo mu s ohledem na jeho živnostenský původ i nestandardní život jeho otce dáváno najevo, že bude ve funkci nahrazen, jen co si armáda vychová své kádrově spolehlivější velitele. K tomu došlo začátkem šedesátých let a František, který měl v té době již dálkově dostudovaný pedagogický institut, odešel pracovat do Č. Budějovic do funkce krajského školního inspektora.

Po roce 1968 bylo F. Mikoláškovi vytýkáno vedení komise, která připravovala rehabilitaci nespravedlivě perzekuovaných učitelů, účast v poradním sboru ministra školství i jeho nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Zaměstnání musel v r. 1971 opustit.  Uvítal však nabídku pracovat na učňovské škole v Písku, kde od roku 1951 s manželkou a synem bydlel. Později, až do svého důchodu, působil na střední ekonomické škole ve funkci zástupce ředitele – v té době absolvoval další vysokou školu – Universitu J. E. Purkyně (Masarykovu univerzitu) v Brně. Písecké studenty pak učil ještě dlouho v důchodovém věku, až do svých sedmdesáti let.

Po roce 1989 se konečně František Mikolášek dočkal satisfakce.  Armádou byl rehabilitován a povýšen do funkce plukovníka v záloze. Ve svých sedm-desáti letech se dostává také ke své oblíbené historii, kterou zpracovává v knihách vydávaných obcí Bernartice, kde získal za svou obdivuhodnou a nezištnou práci „čestné občanství“. V tomto období vynakládá také velkou snahu o ocenění a docenění osobností spjatých s bernartickou historií.

Díky F. Mikoláškovi získala MUDr. Vlasta Kálalová Di Lottiová  ocenění a pamětní medaili „Významná česká žena ve světě 2007“.

Zasloužil se o udělení „Řádu bílého lva“ bernartickému rodákovi Rudolfu Hrubcovi, letci RAF, který zahynul v roce 1944 v Itálii.

Napomohl objevit veřejnosti „zapomenutého básníka“ Josefa Kostohryze z Bojenic, odsouzeného ve vykonstruovaném politickém procesu k trestu smrti -  následně změněnému na dlouholetý žalář.

Téma domácího odboje zpracoval F. Mikolášek detailně ve své knize Tenkrát byla válka. Tato kniha, stejně jako ostatní publikace – BERNARTICE, BERNARTICKÁ ČÍTANKA, BLOUDĚNÍ ČASEM a POVÍDÁNÍ O ROZÁRCE - vyžadovala obrovské nasazení  a přímo mravenčí a důslednou práci při zjišťování pravdivých a seriózních informací.

Pan František Mikolášek byl osobností, kterých máme v současné době poskrovnu a jaké bychom právě teď tolik potřebovali.

Kniha jeho života se navždy uzavřela v sobotu 15. listopadu 2014.