15. února 2016 si Bernartice připomněly 45 let od úmrtí bernartické rodačky, MUDr. Vlasty Kálalové – Di Lottiové, která patří k největším ženským postavám naší novodobé historie. Na prvním světovém sjezdu žen ve Spojených státech amerických v roce 1946 ji nazvaly irácké ženy „českým Schweitzerem“. Vlasta Kálalová se narodila jako dcera učitele národní školy v Bernarticích 26. října 1896. Byla vynikající studentkou a jako posluchačka lékařské fakulty Univerzity Karlovy byla současně zapsána na pražské fakultě filozofické, kde zvládla vedle hlavních jazyků evropských i arabštinu, turečtinu a perštinu. Na lékařské fakultě promovala r. 1922 „sub auspiciis“ a při slavnostní promoci pronesla svoji řeč o slavném arabském lékaři Rhazesovi. Na sklonku roku 1924 odjíždí na Východ. Po čtyři měsíce pracuje v tureckém Istanbulu a seznamuje se s problémy orientálního zdravotnictví. Bývala častým hostem turecké Neurologické společnosti, která ji zvolila čestným členem a pražským dopisovatelem. Po značných cestovních útrapách se dostává na jaře 1925, vyzbrojena jazykovými znalostmi a nesmírným nadšením, do Bagdadu. Zřizuje nejprve malou ordinaci blíže tehdejší královské nemocnice, ale již v létě téhož roku pronajímá rozsáhlý dům v centru starého města v uličce jeptišek (Darbunet el Rahbát). Tady, nedaleko hlavní tepny města, zřizuje malou nemocnici o dvaceti lůžkách, brzy známou po celé Mezopotámii jako „Mustausaf Čechoslovak“. Ústav byl vyhledáván hlavně arabskými ženami, jejichž ošetřování v ordinacích lékařů-mužů bylo tehdy prakticky nemožné. A Kálalová byla po několik roků jedinou lékařkou-ženou v celé zemi! Pracovala v ambulanci, operovala, navštěvovala pacienty stále sama, ve dne v noci, v létě, v zimě. Pomáhala ji nejprve česká ošetřovatelka Ruth Tobolářová, později i Maryša Marianiová. Bagdadský pobyt se stal také mezníkem v osobním životě Kálalové. V roce 1927 se v Bagdadě provdala za Jiřího Silvia Di Lottiho, syna italské exulantské rodiny, který pracoval v irácké správní službě a stal se sňatkem československým státním občanem. V roce 1928 se jim v Bagdadě narodil syn Radbor a v r. 1931 dcera Drahomila Lydia. Kálalová cestuje po celém Iráku. Zná důkladně vykopávky v Babyloně, navštívila některá místa sumerská a hlavní místa s islámskou historií. Její cestovní poznámky svědčí o důkladné znalosti Mezopotámie.      

     Často jezdila na sever do asyrské a kurdské oblasti. A hlavně při těchto cestách, ale i při procházkách v okolí města, se věnovala sběru přírodnin. Její sběry hmyzu byly obrovské. Ve dvou zásilkách z let 1929 a 1930 zaslala Národnímu muzeu asi 50 tisíc exemplářů a bude trvat ještě dlouho,než naši vědečtí pracovníci zpracují celý materiál. V jejích sběrech se objevilo i mnoho nových, dosud zcela neznámých druhů, z nichž mnohé nesou po ní jméno. Sedm roků intenzivní činnosti v horkém prostředí však nezůstalo bez vlivu na zdravotní stav Kálalové. Téměř celou zimu roku 1931-32 je upoutána na lůžko. Její cíl, vybudovat klinickou jednotku, která by udržovala styk s vlastí, naráží na nepřekonatelné překážky. Ani nabídka ústavu správě města nebyla úřady využita. Sama zklamaná píše: „Pokusy v tomto směru z mé strany ztroskotaly na neúměrnosti spolupráce, nemám-li říci přímo, na nedostatku zájmu. Jen česká entomologie využila mého působení v Bagdadě tak, že ještě dvě nebo tři generace budou míti co dělati se zpracováním materiálu, který jsem sebrala pro naše Národní muzeum“. A tak nakonec na jaře 1932 opouští Bagdad.  N i k d y  jej však neopustila ve svých myšlenkách.

     Ve vlasti se vrhá znovu do práce a pracuje v Československém červeném kříži, později ve své ordinaci v Bernarticích. Tady na zahradě otcovského domu, na úsvitě svobody dne 8. května 1945, zavraždili němečtí fašisté jejího manžela a obě její děti. Sama přežívá rány, které považovali nacisté za smrtelné.

     Strašný osud poznamenal celý další život velké lékařky-humanistky a utvrdil její nenávist k fašismu a všemu nelidskému. Po tělesném zotavení odjíždí už v roce 1946 do New Yorku, kde se účastní Světového kongresu žen a svůj pobyt využívá k přednáškovému turné o Československu po  celých Spojených státech. Poznává řadu nových přátel, zvláště norskou spisovatelku Ingeborg Refling Hagenovou. Mezi oběma ženami vzniká úzké přátelství, upevněné ještě za pobytu Kálalové v Norsku v r. 1947. Do Bernartic za ní přijíždí nesčetní přátelé z celého světa. V klidu zahrady překládá norské dílo Wergelandovo a islandské ságy, píše a přijímá arabské dopisy, vede dlouhé rozhovory o životě a lidství, rozdává naděje. A odtud jsme ji také 20. února 1971 doprovodili na poslední cestě na bernartický hřbitov (zemřela 15. února 1971 v písecké nemocnici).   Za prostou nenalakovanou rakví, převázanou moskytiérou se sešly tiché zástupy. Byli mezi nimi vedle spoluobčanů i zástupci vědeckého života i iráckého velvyslanectví. Všichni přišli vzdát poslední čest velké ženě. V říjnu tohoto roku si připomeneme 120. výročí narození této významné bernartické rodačky. Bernartice chystají slavnostní vzpomínkové setkání v místní sokolovně. K uctění památky paní doktorky městys vydá knihu „Od Bosporu po Tigrid“, kterou ona sama napsala v roce 1936, ale zatím nebyla vydána.  Jde o velice zajímavé dílo, vypovídající o cestě paní doktorky do Asie a o životě zde, ve třicátých letech minulého století. Strojopis, včetně jejích skic a dalších materiálů a fotografií, byl uložen v Památníku národního písemnictví v depozitáři ve Starých Hradech u Jičína.

Sepsala Jaroslava Sušerová - knihovnice s použitím materiálu z archivu knihovny v Bernarticích. Článek s fotkou v příloze.