Patrně dostala své jméno podle názvu potoka, který měl zřejmě průzračnou vodu. Snad protékal bezlesou částí jinak značně zalesněné krajiny. 


Bilinka - mapa základní
Zdroj: www.mapy.cz Bilinka - mapa letecká
Zdroj: www.mapy.cz


První dochovaná písemná zmínka o vsi pochází z r. 1379, kdy patřila k týnskému majetku pražského arcibiskupa a psala se Byelina. Pro rozlišení od nedaleké Bíliny se přejmenovala na Bilinku. Ves byla později v majetku města Týn nad Vltavou, Čabelických ze Soutic (v erbu měli na stříbrném štítě černé orlí křídlo, které vyrůstalo ze zlatého spáru), Jiřího Heydeliuse, po Bílé hoře znovu pražského arcibiskupství. 

V polovině 17. století tu byly 3 grunty osazené a 1 grunt pustý. V polovině 18. století 3 sedláci (do 17 ha orné půdy) a 2 velcí sedláci hospodařili na 82 ha orné půdy a patřilo jim 16 ha pastvin. Jeden velký sedlák vykonával 2 dny v týdnu robotu s koňským dvojspřežím, ostatní 4 dny v týdnu s volským dvojspřežím. Ruční roboty bylo málo.

V polovině 19. století měla ves 17 chalup a 158 obyvatel. Nejvyšší počet obyvatel v historii vsi (177) byl v r. 1880.

Původně snad ves lidí Bojanových. První zpráva o ní pochází z r. 1218 (Boienicz), kdy ji král Přemysl Otakar I. přepustil Milevskému klášteru. U něj zůstala snad až do husitských válek. 


Bojenice - mapa základní
Zdroj: www.mapy.cz Bojenice - mapa letecká



V 15. století patřily Bojenice Rožmberkům, v 16. století Švamberkům a Svatkovským z Dobrohoště (v erbu měli tatarskou čepici) a od r. 1610 Lipovským z Lipovic. V r. 1623 koupila Bojenice jezuitská kolej u sv. Klimenta v Praze a připojila je k bernartickému statku. 

V polovině 17. století bylo ve vsi 6 gruntů a 3 ležely ladem, z 8 chalup byly 4 pusté. Ve vsi žilo 33 lidí a při bojenickém dvoru 6 osob. V polovině 18. století ze 14 zemědělců byli 4 chalupníci (do 4,3 ha orné půdy), 1 hospodář (do 8,6 ha), 8 sedláků a 1 velký sedlák. Hospodařili na 140 ha polí a 52 ha pastvin. Tehdejší robota: 10 poddaných s volským dvojspřežím, 9 sedláků a 4 chalupníci ruční, všichni po 148 dnech v roce. Nejvíce obyvatel měla ves v r. 1880 (324).

V r. 1792 se v Bojenicích narodil František Josef Sláma, vlastenecký kněz, bojovník za práva českého národa a za český jazyk, spisovatel. Zemřel v r. 1844.

V sobotu 14. května 2011 se konala u příležitosti otevření nově zrekonstruované kapličky Neposkvrněného početí Panny Marie májová bohoslužba.
Bernartický farář Zdeněk Vágner posvětil veškeré nové vnitřní zařízení kapličky. Dřevěnou sochu Panny Marie, dva obrazy Ježíše Krista, nová okna, oltář, který po stranách zdobí kované lilie a novou kamennou podlahu. Také malba na stěnách a stropu jsou nové. Zde je ve čtyřech rozích na stromech znázorněno čtvero ročních období. Směrem k obloze se vypíná dvanáct sloupů, propojených oblouky, znázorňujících jednotlivé měsíce. Obloha vyobrazuje jeden den od svítání do soumraku a východu první hvězdy. Všechno toto nové zařízení ve svém volném čase vytvářel po dobu šesti měsíců bojenický občan, amatérský umělec Aleš Kroupa.

Původně patrně ves lidí Jestřábových. Ve 13. století patřila k týnskému majetku pražského arcibiskupa, v r. 1379 tu bylo 19 poddaných rodin. 
Později se Jestřebice dostaly do majetku města Týn nad Vltavou, od r. 1461 patřily Čabelickým ze Soutic. 

Po Bílé hoře se dostaly k milevskému panství premonstrátského řádu. V polovině 17. století tu bylo 12 gruntů (z toho 3 pusté) a 1 chalupa, v polovině 18. století 13 větších usedlostí, z toho 1 hospodář, 11 sedláků a 1 velký sedlák. Hospodařili na 158 ha orné půdy. V r. 1680 při morové epidemii zemřelo v Jestřebicích 13 lidí, z toho 10 mladistvých. Nejvíce obyvatel tu žilo v r. 1921 (362). Letecká mapa na www.mapy.cz

Snad tu byl původně Kolišův dvůr. V dávných dobách patřil k arcibiskupskému panství v Týně nad Vltavou. Poprvé se v jeho majetku uvádí v r. 1379. Tehdy tu na 9 lánech hospodařilo 12 poddaných. 


Kolišov - mapa základní
Zdroj: www.mapy.cz Kolišov - mapa letecká
Zdroj: www.mapy.cz




V r. 1601 byl prodán městu Týn nad Vltavou, které jej prodalo Dorotě Hodějovské, manželce milevského pána Přecha z Hodějova. Hodějovští prodali Kolišov rytíři Bohuslavu Ostromiřskému z Rokytníka. Zajímavé byly erby nových majitelů vsi. 

Bohuslav měl v erbu obrněnou paži ohnutou v lokti a třímající válečnou sekyru bradatici. Jeho žena Kateřina pocházela z rodu Pešíků z Komárova, který měl na červeném štítě erbu obrněnou nohu ohnutou v koleně a s ostruhou. Ostromiřský spojil všech pět usedlostí v jeden dvůr.

Po bělohorské bitvě před svým odchodem do emigrace pak prodal v r. 1621 Kolišov jezuitskému řádu. Od té doby patřil k bernartické obci až do r. 1913, kdy se osamostatnil. Za třicetileté války byla ves zcela zničena. Ještě v polovině 18. století tu žili jen 2 chalupníci a hospodařili na 8 ha půdy. Robotovali 148 dnů v roce. Koncem 18. století měla vesnice již 15 chalup. Nejvíce obyvatel tu žilo v r. 1850 (184).
 

Původně asi dvůr lidí Rakových. První zmínka o vsi pochází z r. 1387. Ve 14. století patřil k podolskému zboží, jehož majiteli byli páni z Rataj. 


Rakov - mapa základní
Zdroj: www.mapy.cz Rakov - mapa letecká
Zdroj: www.mapy.cz




Asi v r. 1445 koupil zboží Jan Bechyně z Lažan a Rakov byl připojen k jeho bernartickému majetku. Bechyňům patřil až do r. 1623, kdy jej koupila jezuitská kolej. V polovině 17. století v Rakově bydlelo jen 11 lidí, z toho 4 dospělí. V polovině 18. století ze 7 usedlíků bylo 5 sedláků, 1 hospodář a 1 chalupník. Měli přes 70 ha orné půdy a 13 ha pastvin. V r. 1880 měl Rakov 194 obyvatel.

V r. 1860 se v Rakově narodil Karel Kálal, školský pracovník, spisovatel. Vykonal nesmírně mnoho ve prospěch slovenského národa. Zemřel v r. 1930.

V r. 1218 se poprvé uvádí Radoslaus de Zyrlin. V dalších staletích patřila ves, často rozdělená, různým majitelům: Milevskému klášteru, Rožmberkům, Švamberkům, Bechyňům z Lažan, Hozlaurům, jezuitskému řádu. 


Srlín - mapa





V polovině 17. století žil v Srlíně jen 1 sedlák a 6 malých zemědělců. Ostatní stavení byla vypálena, podle zápisu “pole dokonale pusty, ladem leží a lesem zarostlé”. V r. 1734 tu jezuité postavili pivovar, který vařil pivo ještě v osmdesátých letech 19. století. V polovině 18. století žilo ve vsi 11 chalupníků a 2 hospodáři. Obhospodařovali 54 ha orné půdy, pastviny neměli. Hospodářům byla stanovena jak ruční robota, tak robota s volským dvojspřežím, 9 chalupníkům ruční robota, všechny roboty v rozsahu 148 dní v roce.

V r. 1807 se 93 osob zabývalo předením lnu, 12 osob předením vlny. V šedesátých letech 19. století měl Srlín 65 domků a 525 obyvatel (nejvíce v dějinách obce).
V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století se více než 60 obyvatel vystěhovalo do Ameriky. 

Ve dvacátých až čtyřicátých letech 15. století plnil Jan ze Srlína důležité důvěrné úkoly Oldřicha z Rožmberka. Od táborských bojovníků byl zajat, vězněn a mučen. Po osvobození nadále pracoval v Rožmberských službách. 

V r. 1874 se do Ameriky vystěhovala také nemajetná rodina Neužilova. Jeden z jejích synů za mořem vystudoval, byl vysvěcen na kněze a stal se opatem českého kláštera v Lisle u Chicaga. Za činnost ve prospěch osvobození původní vlasti byl po obou válkách vyznamenán. Zemřel v r. 1946.

Více o Srlínu na www.srlin.com

Původně asi ves lidí Svatkových. Poprvé se Svatkovice připomínají až v r. 1486, kdy je uvedeno jméno Petra Dobrohoště na Svatkovicích. Byla to starobylá osada s tvrzí z neznámé doby. Jeden ze Svatkovských, Petr, se zúčastnil stavovského povstání. I když v jeho průběhu přešel k donu Baltazarovi de Maradas, byl mu majetek zkonfiskován a v r. 1623 prodán Polyxeně z Lobkovic. Ta statek připojila k jistebnickému statku. V těch letech tvrz zpustla. 


Svatkovice - mapa základní


Zdroj: www.mapy.cz Svatkovice - mapa letecká


Koncem 17. století koupil Svatkovice pán na Veselíčku rytíř Antonín Chlumčanský z Přestavlk, otec pozdějšího pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského. Antonín zemřel v r. 1772 a byl posledním pohřbeným v bernartickém kostele. Jeho syn prodal Veselíčko se Svatkovicemi Františku Josefovi z Brettfeldu. 

Po něm se majitelem vsi stal Jan Nádherný, který Svatkovice znovu prodal Brettfeldům.

Když končila třicetiletá válka, ze 7 svatkovických gruntů bylo 5 pustých a z 9 chalup stále ještě 4 pusté. V polovině 18. sto- letí z 10 usedlostí patřilo 6 sedlákům, 1 hospodáři a 3 chalupníkům. K usedlostem patřilo více než 80 ha polí a asi 12 ha pastvin. Sedláci robotovali s volským dvojspřežím 2 dny v týdnu, další 3 poddaní měli předepsanou robotu 1 den v týdnu.

V polovině 19. století tu ve 26 chalupách žilo 187 osob, nejvíce obyvatel (268) měly Svatkovice v r. 1869. 

Usuzuje se, že původní podoba názvu vesnice byla Stběšice podle osobního jména prvního majitele vsi Stběcha. 


Zběšice - mapa základní
Zdroj: www.mapy.cz Zběšice - mapa letecká
Zdroj: www.mapy.cz




Ves se připomíná už v r. 1291, kdy její část potvrdil Přemysl Otakar II. jako majetek Milevského kláštera. V 15. století patřily Zběšice Rožmberkům, v 16. století Hozlaurům z Hozlau. Ve třicetileté válce ves silně utrpěla.

V polovině 17. století, kdy byla součástí dobronického statku, tu bylo 6 usedlých zemědělců, 7 dalších usedlostí bylo stále pustých. V té době Zběšice patřily Ferdinandu Pruggerovi z Grünbergu a po něm dědictvím Anně Jakobě z Klebelsbergu. Ta prodala dobronický statek i se Zběšicemi jezuitské koleji a ves byla spojena s bernartickým statkem. 

V polovině 18. století žilo ve vsi 9 sedláků, každý měl více než 8,5 ha orné půdy. Celkem hospodařili na 150 ha půdy; 38 ha pastvin a 18 ha lesa bylo obecních. Menších zemědělců ve vsi nebylo. Všichni sedláci byli povinni robotovat s volským dvojspřežím a 8 z nich mělo ještě ruční robotu v rozsahu 148 dní v roce. Největší počet obyvatel tu byl v r. 1869 (240). 
Tato kovárna byla přestavěna na odpočinkové místo pro cyklisty. 

 

Poprvé se připomíná v roce 1379 v seznamu vsí pražského arcibiskupa. Leží v nadmořské výšce 468 m n. m. Území bylo porostlé lesy, půda byla mokrá, plná potůčků, rybníků a močálů, byly zde často bouře a krupobití. Původní obyvatelé museli tato území dlouho obdělávat, než připravili ornou půdu. Původně zde byla samostatná vesnice s několika sedláky. V průběhu staletí se tady vystřídali různí majitelé.

Roku 1415 získávají Leveč do zástavy Čabeličtí ze Soutic od Jiříka z Poděbrad, zemského správce království českého. Okolo roku 1523 vyhnal Prokop Čabelický původní sedláky ze vsi, nechal z ní přestavět dvůr a do něj dosadil poddané z týnského panství. V roce 1601 převzalo nově opravený dvůr s cihelnou do nájmu město Týn nad Vltavou od císaře Rudolfa II. V roce 1645 byl dvůr vypleněn švédskými vojsky.

V roce 1713 měl dvůr cca 70 ha a by uváděn jako mensální statek. To znamenalo, že všechny příjmy plynuly na obživu vrchnosti či arcibiskupů. Kromě obilí se zde pěstoval i chmel.

V roce 1848 skončila pravomoc správy z Týna nad Vltavou.

Postupem času došlo k parcelaci dvorů a pozemky získali trvalí nájemci.

Roku 1877 si dvůr (i dvůr Smoleč) propachtoval Raymund Dressl (nar. 1813) z Černovic, okr. Pelhřimov s manželkou Johannou. Pronájem dvora končil k 30. 4. 1886. Raymund žádal metropolitní kapitulu o prodloužení smlouvy. Ta souhlasila a doporučila pacht obnovit. V roce 1890 vlastnil statek 49 kusů hovězího dobytka, z toho 8 mladých jalovic, 1 býka, 8 březích jalovic, 18 krav a 14 volů. Dále 4 hřebce, 2 kozy a 1 prase. Dne 20. března 1891 Raymund zemřel ve věku 78 let.  Po otci převzal hospodářství a cihelnu syn Hugo (nar. 1846). Ten však 7. března 1905 zemřel na rakovinu žaludku ve věku 59 let.

Roku 1905 si dvůr pronajal Josef Soběslav a roku 1911 převedl smlouvu na dceru Idu a zetě Josefa Vituje. Ten, než přišel do Levče, pracoval v Mladé Boleslavi jako zámecký správce. Manželé Vitujovi měli dvůr s cihelnou propachtovaný od Pražského arcibiskupství do 30. dubna 1923.

Dne 13. září 1923 byl již Státním pozemkovým úřadem České republiky dvůr vyvlastněn a rozprodán. Zbytkový statek s budovami byl prodán manželům Vitujovým.

Dne 9. února 1933 koupil statek s cihelnou o výměře 54 ha František Pechouš z Olešné. Manželům Vitujovým byl ve dvoře ponechán doživotní výměnek. V roce 1941 přistavěl František Pechouš ml. nad obytnou částí budovy další patro pro deputátní byty.

Po znárodnění v roce 1948 nemovitost přešla do vlastnictví státu. Rodině Pechoušových bylo ponecháno 23 ha půdy.

V roce 1956 dostalo bezplatně dvůr Leveč i s hovězím dobytkem nově vzniklé JZD Rakov. Toto družstvo se v roce 1961 spojuje s JZD Svatkovice a vzniká JZD Lipka. V roce 1973 vzniká JZD Vítězný únor Dražíč – po spojení JZD Lipka, JZD Dražíč a JZD Slabčice.

Roku 1981 ONV Písek předává nemovitosti do trvalého bezplatného užívání JZD Vítězný únor Dražíč.

Dne 19. listopadu 1996 koupili Levečský dvůr manželé Mgr. Libor Fáber a PaedDr. Iveta Fáberová, kteří tehdy značně zchátralý dvůr svojí pracovitostí, šikovností a pílí povznesli až do současné podoby luxusního hospodářského sídla.             Mapa.        Zastupitelstvo městyse Bernarticena svém zasedání dne 26. května 2016 usnesením č. 13 schválilo zřízení místní části Dvůr Leveč.   J. Sušerová

Založen v r. 1790 při dělení vrchnostenské půdy kolišovského dvora. Původně byl pojmenován Raab na počest Františka Antonína Raaba, generálního ředitele habsburských korunních statků. Uváděn též jako dominikální vesnička Neu Raab (Nový Ráb). Stály tu tři chalupy. Koncem 19. století měl 7 popisných čísel. Největšího počtu obyvatel dosáhl v r. 1921 (45).