Významné osobnosti
Tisk článku

Vlasta Kálalová - Di Lottiová

Lékařkou v Orientu 

Vlasta Kálalová naplnila svůj studentský sen - založila a téměř sedm let vedla nemocnici v Bagdádu. Vlasta Kálalová - Di Lottiová

Vlasta Kálalová, označovaná někdy též za Alberta Schweitzera v sukních, byla za první republiky známá nejen v lékařských kruzích. Po válce se nad ní zavřela voda. Znovu ji „objevila“ až spisovatelka Ilona Borská, která napsala román o jejím strhujícím životě plném obětavosti, ale poznamenaném i velkou osobní tragédií. Pod názvem Doktorka z domu Trubačů vyšel roku 1978, sedm let po lékařčině smrti. Vzbudil mimořádnou odezvu a byl vydán ještě pětkrát. V šedi normalizace bylo čtení o mladé Češce, jež se rozhodla otevřít si lékařskou praxi v dalekém Iráku, výjimečným zážitkem.

Důležité rozhodnutí

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v jihočeských Bernarticích do učitelské rodiny. Už jako mladá dívka zjistila, že jí naprosto nedělají problémy jazyky. Když začala studovat v Praze medicínu, uměla už anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy a turecky.
Po jedné přednášce profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii se v hlavě mladé medičky zrodil plán. Významný český patolog upozornil, že v Čechách neexistuje specializované pracoviště na exotické choroby, a Kálalová se rozhodla, že po studiích tuto situaci změní a odcestuje sbírat lékařské zkušenosti do Orientu. Nebylo to zbrklé rozhodnutí ani romantická představa. Zapsala se do kurzů arabštiny a perštiny, předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví, snažila se o arabském světě co nejvíce dozvědět z knih i od lidí, kteří tam pobývali. V nejparnějších dnech podnikala mnohakilometrové pochody, aby si otestovala, jak vydrží velká vedra. Rodiče z jejího rozhodnutí moc nadšeni nebyli, báli se o ni. Ale Vlasta trvala na svém. Lékařskou fakultu ukončila s vynikajícím prospěchem v roce 1922 a se specializací na chirurgii. Dva roky potom vykonávala potřebnou praxi v Čechách. Zároveň sháněla podporu pro svůj plán - založit v některé orientální zemi nemocnici, kde by čeští lékaři ošetřovali místní obyvatelstvo a přitom získávali znalosti o exotických chorobách. S rozvojem cestování totiž hrozilo, že se tyto nemoci mohou objevit i v srdci Evropy. Na tento projekt však byly třeba nemalé finanční prostředky. Kálalová se obrátila na několik institucí s žádostí o finanční podporu, ale neúspěšně. Velkou roli hrál fakt, že o peníze žádala žena.

S penězi pomohl Masaryk

Pomoc nakonec přišla z nečekané strany - od prezidenta T. G. Masaryka. O plánech mladé lékařky jej informovala jeho dcera Alice, která se s Kálalovou osobně znala díky svým aktivitám v Červeném kříži. Pozvala Kálalovou na prezidentský zámek v Topolčiankách, kde spolu měly o plánované cestě na východ hovořit. „Tu jsem strnula nad svou hlasitou řečí: v křesle u plápolajícího ohně seděl bez pohnutí, zamyšleně, pan prezident,“ napsala o této návštěvě později ve svých nepublikovaných vzpomínkách Kálalová.
Masaryk si nechal podrobně vyprávět o jejím záměru a zeptal se i na finanční prostředky, které má k dispozici. Osmadvacetiletá lékařka mu odpověděla, že má peníze z otcovského podílu a své úspory. „Ty si schovejte. Budete je potřebovat. Vyhledejte v Praze mého právního zástupce. Má příkaz k úhradě výloh vaší cesty. Teď vám dá dva tisíce a napíšete mu, když budete potřebovat.“ Postupně jí půjčil 244 tisíc a ona mu je do posledního haléře vrátila. Dokázala to za necelé tři roky.

Nemocnice v Iráku

V roce 1924 odjela nejprve do Istanbulu. Dostala se na kliniku věhlasného gynekologa, který měl renomé po celém Orientu, věděla, že s jeho doporučením bude mít v arabském světě mnohem lepší pozici. Svou nemocnici se rozhodla v roce 1925 vybudovat v Iráku. V Bagdádu založila sanatorium neboli mustausaf s dvaceti lůžky a téměř sedm let ho úspěšně vedla. Operovala i velmi složité případy. Ukázalo se, že být ženou je vlastně výhoda. Muslimským pacientkám by totiž jejich muži nikdy nedovolili, aby je vyšetřoval lékař-muž.
O propagaci se jí hned na počátku postaral otec jejího prvního pacienta - malého chlapce, kterého kopl kůň do obličeje. Dítě jí přinesli v hrozném stavu, uprostřed obličeje mu zela krvavá rána. Doktorka Kálalová ho zachránila, srovnala mu kůstky a udělala plastiku. Chlapcův otec byl prodavač a každému, kdo do jeho krámku zavítal, chlapce ukazoval a vyprávěl o šikovné doktorce. Osvědčila se i u těžkých porodů. Její renomé rostlo tak, že ji chtěl poznat i irácký vladař. Česká lékařka pak léčila i některé členy královské rodiny.

Téměř sedm let odolávala

Po celou dobu svého iráckého působení informovala o svém počínání prezidenta Masaryka. Moc jí záleželo na tom, aby ho nezklamala, přála si, aby na ni byl hrdý. Byl. Po jejím návratu do Československa řekl: „Taková holčička to byla, když si troufla sama do světa. Blahopřeji vám, paní doktorko! Udělala jste tam Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal.“
Psala i na česká lékařská pracoviště, zda by se nenašel lékař nebo lékařka, který by se stal jejím nástupcem. „Nezbývalo mi než držet získané pozice tak dlouho, dokud se nestanou poměry příznivějšími - dokud v mé vlasti nebude zájem o klinickou jednotku, která by v subtropickém prostředí udržovala styk teoretických ústavů doma s exotickou patologií. Pracovala jsem, psala domů, čekala. Odpověď z Čech byla vždy táž: mlčení. Jako by psal domů mrtvý,“ napsala Kálalová ve svých vzpomínkách.
V Bagdádu našla vedle řady vděčných pacientů i životního partnera. V roce 1927 se zde provdala za Itala Giorgia Di Lottiho, úředníka irácké správní služby. V následujícím roce se jim narodil syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia.
V Bagdádu se v létě teploty pohybují kolem 50 stupňů Celsia, pro Evropana je to velice náročné, k tomu nejrůznější exotické nemoci... Muselo to přijít a je až s podivem, že se tak stalo až po šesti letech. Horečka dengue ji naprosto vyčerpala: „Zima 1931-32 mě upoutala téměř trvale na lůžko a nedalo se očekávat, že by můj zdravotní stav snesl další léta v horkém podnebí.“ Odjížděla nerada, k Iráku si vytvořila pevné pouto, mnoha lidem tu zachránila život, především dětem (tehdy tam umíralo každé třetí novorozeně v prvním roce života), měli ji tu velice rádi a vážili si jí. A odjíždělo se jí o to hůř, že za sebe nenašla náhradu, že nebyl založen „stálý československý ústav pro výzkum tropických chorob“.

Přežila jen zázrakem

Po návratu do Československa v roce 1932 se nejprve potřebovala dát do pořádku. Plně se zotavila až po čtyřech letech. Organizovala kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry a stala se vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu. Její manžel přijal československé občanství, fašistickou Itálii už nepovažoval za svou vlast.
Okupaci nesla doktorka Kálalová Di Lottiová velmi těžce. Odjela z Prahy, s rodinou se usadila v rodném domě v Bernarticích a otevřela si tam ordinaci. Na jaře 1942 se toto městečko stalo útočištěm československých parašutistů, neboť dva instruktoři našich výsadkářů v Londýně, Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák, pocházeli z Bernartic. Nacisté se o parašutistech dozvěděli a Bernarticím hrozil osud Lidic. Nakonec bylo zastřeleno „pouze“ 22 bernartických občanů.
Lékařčině rodině se tehdy smrt vyhnula. Ale pouze dočasně. Přišla nakonec v posledních hodinách války. Ustupující jednotky SS zakročily 8. května 1945 v Bernarticích proti českým povstalcům a zastřelily 44 lidí, mezi nimi i manžela Kálalové a obě jejich děti. Giorgio Di Lotti se jako Ital mohl vyhnout popravě, ale před esesáky se označil za Čecha. Vlasta Kálalová, ležící zraněná v tratolišti krve vedle svých blízkých, unikla smrti pouze díky tomu, že ji Němci považovali za mrtvou.

Bez rodiny

Zoufale se snažila s tou strašlivou tragédií vyrovnat. Už v nemocnici si umínila, že k sobě do Bernartic vezme několik válečných sirotků. Nejprve si přivedla polskou dívku, později slovenského mladíka, který tvrdil, že byl partyzánem. Její snaha vytvořit jakousi náhradní rodinu skončila fiaskem. Polka po několika měsících bez rozloučení odešla. Taktéž Slovák, kterému dokonce vystrojila svatbu, se k ní zachoval dosti nevděčně a nelze vyloučit, že byl za války konfidentem gestapa.
Nevyužité prostory ve svém domě pak osamělá lékařka nabídla místním jeslím. Děti z Bernartic i širokého okolí se k ní chodily učit jazyky. Zemřela 15. února 1971 v písecké nemocnici.
Dnes by byla Kálalová ze situace v Iráku nešťastná. Hrdá by však určitě byla na české lékaře, kteří provedli stovky operací a ošetřili tisíce Iráčanů v české polní nemocnici v Basře. I na to, že český stát přijal k léčení přes dvacet těžce nemocných iráckých dětí a několika tamním lékařům umožňuje stáže na našich klinikách.

3x ze života

Vlasta Kálalová se svými postoji příliš nehodila do komunistického režimu. Při procesu s Miladou Horákovou protestovala proti hrdelnímu rozsudku a napsala prezidentu Gottwaldovi. Komunistická tajná policie ji proto začala sledovat a zapsala si: „Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalosti světa by se mohly skrývat i protistátní věci. Jest vlastenkou v buržoazním pojetí a osobní přítelkyní Alice Masarykové.“ Kálalová intervenovala i za svého rodáka z Bernartic, parašutistu Rudolfa Krzáka, který byl jako příslušník „západního“ odboje komunisty uvězněn.

Měla mimořádný jazykový talent. Ovládala čtrnáct jazyků a věk u ní nehrál roli. Norštinu a islandštinu se začala učit až po padesátce. Jen jedním jazykem od války už nikdy nepromluvila - německy. „Tímto jazykem mluvili vrazi mých dětí,“ vysvětlovala.

Během pobytu v Iráku sbírala také hmyz pro Národní muzeum v Praze. To díky ní vlastní rozsáhlou sbírku.

Autorka textu: PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ. Autorka je historička. Text převzat z Mladé fronty dnes ze den 27.09/2005.
Vlasta Di Lottiová

SPOLUOBČANŮM NA ROZLOUČENOU Vlasta Kálalová - Di Lottiová

Spoluobčané!
Kdybych Vám mohla říci pár slov, než opustí naposled mé tělo otcovský dům, chtěla bych Vám říci toto:
Děkuju Vám všem.
Každému z Vás patří můj nekonečný dík.
Měla jsem Vás upřímně ráda. Těšíval mě nesmírně každý Váš krásný čin, každé vlídné slovo. Jste ušlechtilí lidé. Pracovití, bystrého ducha. Vážívala jsem si Vaší neobyčejné vytrvalosti v plnění úkolů. Jsem Vám vděčna za to, že jste mohli být mému mládí vzorem a mému stáří útěšnou oporou.
Děkuji Vám vroucně za to, že jste mi umožnili dožít mezi Vámi v nezměrné lásce a úctě k Vám, předrazí rodáci.
Těšívalo mě vždy obzvláště, když jsem viděla Vaši uvážlivost a vzájemnou snášenlivost. Když jsem mohla pozorovat, že neurážíte lidskou důstojnost v těch, s nimiž právě nesouhlasíte.
Jako je nejhanebnějším rysem otročivosti stádné klanění se současným mocným a kydání hany na ty členy národa, jejichž doba přešla, tak je projevem zavrženíhodné zbabělosti, nevyjádříme-li zrale uvážený nesouhlas anebo zabraňujeme-li druhým tak včas učiniti.
Každý z nás jedná za okolností, jež nejsou totožnými v žádném následujícím okamžiku. Můžeme kdykoli poté klást jednotlivci za vinu jednání, jež pravděpodobně bylo výsledkem hromadné účasti mnohých?
Prosím Vás, přátelé, snažte se předcházet zlu činně, sotva zpozorujete jeho počátky. Houževnaté úsilí zvládne mnoho, jsme-li proniknuti láskou.
Tisícileté myšlení vytvářelo pojem „ráj”. Pojem souladné krásy, prostředí duševní spokojenosti. Jsem přesvědčena, že zeměkoule dává lidstvu všechny podmínky, aby na ní uskutečnilo „opravdový ráj”. Jen je třeba vidět jej a uskutečňovat už v dnešku. Šťastný domov na zemi pro všechny. Domov, v němž se prozíravě váží hodnoty duševní neméně než bezprostřední blahobyt hmotný.
Připustíte mou poslední prosbu?
Učiňte tak, byť výhradně proto, že si říkáme Slované. Nevyslovujte slov, za jejichž významem nestojí s plnou odpovědností Váš vlastní rozum. Slovem vyjadřujeme úsudek. Slovo odlišuje člověka od druhých bytostí živočišného světa. Každé vyřčené slovo tvoří. Obsahuje v zárodku skutečný svět, svět příštích okamžiků. Slovo tvoří věcné hodnoty i lidské vztahy. Je půdou blaženosti. Je však také s to udržovat lidskou společnost v propastech kalu a špíny, hrůzách bezcitné surovosti. Doufám, že soudíte podobně jako já!
Není důstojno člověka, aby svým slovem srážel květy dobrých lidských snah pod kopyta zvířeckosti.
Přeji Vám vroucně, moji rodáci, aby se Vám podařilo přiblížit se hodně blízko blaženému láskyplnému lidskému celku.

Vaše
Vlasta Di Lottiová
Únor 1971

Tisk článku