Jak dostaly Bernartice své jméno, nelze jednoznačně určit.
Názor, že zakladatelem městečka byl Vítkovec Bernart z Bernartic, první historicky známý majitel bernartického zboží, patrně neodpovídá skutečnosti. Tento Bernart se poprvé připomíná až v roce 1293. O Bernarticích je však první historická zmínka už z roku 1251, přičemž osada tu s veškerou pravděpodobností stála už mnohem dříve. Její jméno pochází asi od jiného Bernarta. Že osada skutečně existovala už dříve, lze odvodit i z jiného dokumentu, i když nikoliv s jistotou. V roce 1218 potvrdil král Přemysl Otakar I. hranice Bojenic, když předtím královský podkomoří obejel hranice vesnice a dal je vyznačit hraničními znameními. Byly to parně i hranice mezi Bojenicemi a Bernarticemi.
Protože většina místních jmen s koncovkou –ice je odvozena z osobních jmen, byly Bernartice jistě původně vsí lidí Bernartových. Kterého Bernarta?
Místní jméno Bernartice se v českých zemích vyskytuje sedmkrát. První historicky známá zmínka je o Bernarticích, které leží asi deset kilometrů jihovýchodně od románského hradu Přimda na Tachovsku a pochází z roku 1158. Je tedy téměř o sto let starší než první známá zmínka o Bernarticích v jižních Čechách. Zakladatel Milevského kláštera Jiří – o jehož existenci a životě je víc dohadů než písemných zápisů – měl původně svůj majetek také poblíž Přimdy. Nedaleko tohoto hradu leží i obec Borovany, o níž se psalo už v roce 1115. Osady Bernartice a Borovany z okolí Přimdy mohly být v kolonizačním vztahu s osadami stejného jména v jižních Čechách. Protože západočeské teritorium Jiřího z Milevska bylo zřejmě kolonizováno dříve než zalesněné okolí Milevska, mohlo by se usuzovat, že kolonizátoři, kteří přišli s Jiřím nebo za Jiřím z Milevska, přinesli do jižních Čech i jména nově vzniklým osadám. Bernartice poblíž Milevska mohly tedy být pojmenovány po zakladateli nebo majiteli Bernartic u Přimdy, jímž byl pravděpodobně kastelán (tehdy velitel hradu) na Přimdě.
Kolonizátoři od Přimdy mohli založit novou osadu, mohli však také přejmenovat osadu, která tu již stála a jmenovala se Pozřetín. V roce 1215 potvrdil Přemysl Otakar I. Milevskému klášteru držení vesnic Pozřetín, Kdešice (Zběšičky) a Bilina. O vsi Pozřetín se již další písemné zmínky nevyskytují. Mohla právě tak velmi brzy zaniknout nebo být přejmenována. První možnost se jeví jako méně pravděpodobná, protože – podle pořadí vesnic vyjmenovaných v královském výnosu – byl Pozřetín patrně největší ze tří uvedených vesnic.
Skutečný původ místního jména jihočeských Bernartic nebude už asi nikdy vyjasněn. Právě tak jako přesnější doba jejich vzniku.
Proč je to návrší posvátné?
Návrší jihovýchodně od bernartického náměstí mezi Bechyňskou ulicí a Jalovým potokem nese krásný a v kraji ojedinělý název Na Posvátném.
Proč? Odkdy?
Dvě základní otázky. Při úvahách a pátrání po odpovědích se vyskytne mnoho otázek dalších. Bývá to tak vždy, když chybí písemné prameny, když převažují dohady.
Slovníky prozrazují, že posvátný znamená zasvěcený, určený, sloužící náboženským úkonům. Ale také uctívaný, požívající úctu.
Přídavné jméno patří k jménu podstatnému. Ke kterému asi patří slovo posvátný? Posvátný vrch? Posvátný háj? Šlo o kopec uctívaný, o háj zasvěcený?
Vyprávělo se, že návrší bylo kdysi pokryto lesem, pohanským hájem. S příchodem křesťanství byl háj zrušen a jako symbol vítězství nových myšlenek nad uctíváním bohů dali prý Metodějovi žáci, či žáci těchto žáků, postavit u vstupu do háje kamenné kříže. Také se vyprávělo, že před první světovou válkou byl na návrší vyorán prastarý klíč, snad poslední památka na křesťanskou svatyni, která tu prý kdysi stála. Dvě ústní podání, ale ta mají vždy blíže k pověstem než k historické pravdě. Ostatně: kříže jsou patrně mnohem mladší a o klíči se už dávno nic neví. Pokusme se ústní podání neodmítnout a hledat jeho kořeny.
Archeologické nálezy nás posunou hluboko do pravěku. V sedmdesátých letech 20. století objevil na návrší archeolog Břicháček zlomky nádob. Střepy patrně pocházejí z pohárů se široce nálevkovitě rozšířeným hrdlem ze starší fáze pozdní doby kamenné, z doby před pěti a půl až šesti tisíci lety. Před první světovou válkou tu byl vyorán kamenný sekeromlat asi z mladší doby kamenné, z doby ještě o několik set let vzdálenější dnešku. Tyto nálezy mohou být považovány za doklad trvalejšího osídlení, snad i za stopy nejstarší bernartické osady. Další doklady osídlení tohoto návrší pocházejí až z mladší doby bronzové, z doby asi před třemi tisíci lety a patří ke kultuře knovízké. Archeolog Beneš tu v roce 1975 prozkoumal úzkou jámu se stojícími nádobkami a bíle malovanou mazanicí, patrně pozůstatek kultovního objektu, snad stopu po pohanském háji. Naděje, že se na návrší ještě objeví větší množství archeologicky významných předmětů, není příliš velká. Generace zemědělců tu důkladně zpracovávaly půdu, v době tzv. socializace vesnice i hlubokou orbou.
Dalších dva a půl tisíce let obecně chudých na informace nás v hledání souvislostí přenesou do doby, kterou se snažil vylíčit historik a etnograf Zíbrt podle Homiliáře Opatovického, vydaného v roce 1863. Ocitneme se až ve století dvanáctém, v přechodném období mezi starým řádem a nově zaváděným křesťanstvím. V čase kolonizace této části jižních Čech, kdy sem odněkud přišli lidé a řekli si, že právě v této pahorkovité a většinou lesem zarostlé krajině chtějí žít, pracovat, rodit děti a nalézat místo svého posledního odpočinku. Nemohou až tam být kořeny ústního podání?
Ve Světozoru Zíbrt 28. června 1889 píše: „Starý zvyk pohřbívati na polích, na křižovatkách, v hájích trvá přese všechny výčitky duchovních a přese všechnu snahu, aby věřící na společném, křesťanském hřbitově byli pochováni, i ve století XII., a s ním zároveň se udržují pohanské slavnosti pohřební.” A dále připomíná, že z doby pohanské nevymizela z paměti lidu úcta k některým přírodním jevům. Dokladem jsou poznámky kronikáře Kosmy, že ještě za jeho doby byly po venkově pohanským způsobem ctěny studánky, ohně, háje a stromy, ba i kameny. Že vesnický lid se uctivě klaní jmenovaným přírodním jevům, že také obětuje horám a pahrbkům (Kosmas, děkan Pražské kapituly, žil v druhé polovině jedenáctého a v první čtvrtině dvanáctého století).
Při pátrání, zda se název bernartického návrší (nebo podobný) vyskytuje někdy v místních jménech a od které doby, zjistíme, že kdysi na Pelhřimovsku, v rynárecké farnosti, bývala malá ves zvaná Posvátný. První písemná zmínka o ní pochází už z roku 1203 a existovala asi ještě dříve, možná už v době Kosmově, v době, kdy se na Bernarticku objevili první kolonizátoři.
Označení terénních tvarů, míst, lesů, polních tratí bývají někdy neobvyklá, téměř poetická. Jako by pocházela od romantizujících vzdělanců 19. století, či dokonce už z doby rudolfinské. Z té je znám název Posvátnice, část osady Svatoňovice, patřící k místní obci Karlovice u Turnova, či tentýž název části Pelhřimova, který snad patřil významnému kopci Křemešník, pozdějšímu poutnímu místu.
A konečně je tu ještě jedno možné vysvětlení, které by ovšem naše úvahy posunulo až do sedmnáctého a osmnáctého století, kdy Bernartice patřily pražské svatoklimentské jezuitské koleji. Polské slovo, odpovídající českému slovu „posvátný” v názvech osad, polí, luk, jezer a hájů, označovalo majetek kostelní, církevní, řádový. Nemohlo by tedy označení polí Na Posvátném, patřících jezuitskému panství, být obdobou označení Na Panských?
Mnoho otázek, mnoho podnětů pro upřesnění a k dalšímu studiu.
V májovém podvečeru pětačtyřicátého roku, v němž se už celý svět radoval z ukončení války v Evropě, tekla na Posvátném krev posledních obětí hrozné války. Poslední okamžiky svého života tam prožili muži spěchající na pomoc svým rodinám, svým spoluobčanům. Název Posvátný tu po staletích dostal nový význam: těšící se úcty. (Mikolášek František, úryvek z knihy Bernartice).
Z historie středověku a období následujícího
Konec 12., začátek 13. stol.
Bernartice patří zchudlé větvi Vítkovců.
Na faru dosazují kněze milevští premonstráti.
Zřejmě stavební hutí Milevského kláštera byl postaven románský kostel sv. Martina.
1251
Z tohoto roku pochází první dochovaná písemná zmínka o Bernarticích.
1293
Připomíná se majitel Bernartic Bernart a jeho manželka Dobroněha z Kamberka.
první polovina 14. stol.
Gotická přestavba kostela.
1348
Karel IV. ukládá, aby lidé z Bernartic kupovali sůl výhradně v Písku.
polovina 14. stol.
Majitelem Bernartic je Bušek.
1355
Bernartický farář Mikuláš se stává desátým opatem Milevského kláštera. Právo pontifikálií obdržel pro sebe od papeže Innocence VI. v r. 1359, kdy byl znovu potvrzen jako opat. Zemřel v r. 1365.
po r. 1365
Jako majitel Bernartic se uvádí Dobeš.
1369
Papežské desátky bernartické farnosti činí 25 gr. (Bechyně 15 gr., Sepekov 24 gr., Rataje 6 gr., milevské opatství 14 kop).
asi 1380
Dobeš prodává Bernartice a usazuje se na zboží drahovském. Jeho syn Buzek se ještě v r. 1410 píše „z Bernartic” a vyznává Husovo učení. Jeho jméno je uvedeno na třetím protestním listu poslaném do Kostnice.
Bernartice kupuje Kunrát z Chvojna. Jeho manželka se jmenuje Jitka.
1395 – 1407
V čase zvýšeného zájmu o duchovní život uděleno nižší svěcení třem mužům z Bernartic, dvěma ze Zběšic a jednomu ze Srlína. Martin Vítkův z Bernartic byl vysvěcen na kněze.
1399
Kunrát (Conrad von Buhartiz) prodává plat na půl lánu v Srlíně. Originál prodejní smlouvy, psaný latinsky na pergamenu, se zachoval.
Bernartické zboží přebírají po Kunrátovi jeho synové Jan a Buzek. Připomínají se ještě v r. 1418.
začátek 15. stol.
Patrně počátkem století se narodil Jan z Bernartic řečený Řezník (též Jan Malohradecký), táborský služebník a vyjednávač, hejtman v Lomnici nad Lužnicí a ve Vodňanech, čelný představitel táborské obce.
Další majitelkou Bernartic se údajně stává Markéta z Čestic.
1419
Od poloviny dubna se scházejí stoupenci přijímání pod obojí na hoře, kterou nazvali Tábor (podle historiků na Burkováku u Nemějic). Na svátek sv. Maří Magdalény 22. července tu údajně bylo podáno více než 40 tisíc svátostí oltářních.
1421
Z Tábora vyhnaní pikarti (adamité) se shromáždili v bernartických lesích. I tam byli pronásledováni, prý pochytáni a upáleni.
1422
Táborští bojovníci dobyli a zpustošili milevský klášter. Bernartický farář Hroch se uchýlil do bezpečí zvíkovského hradu.
Jindřich z Bernartic, nespokojený s vývojem na Táboře a zklamaný z nenaplněných slibů a snů, se pokorně vrací do Bernartic. Rychtář Jan, dále Jakub Neužil a Pavlík z Bernartic, Toman z Borovan a Ondřej Vích z Bieliny se za něho zaručují.
30. a 40. Léta
Majitelem Bernartic (tvrze, poloviny městečka, dvora, borovanského dvora ad.) je Mikuláš Krchlebec, zvíkovský purkrabí. V r. 1434 nečekaným manévrem na bojišti u Lipan se spolupodílí na porážce sirotčích vojsk. Žije ještě v r. 1451.
Druhá polovina městečka patří Podolcům z Podolí, kteří občas spolupracují s bratrstvem lapků.
polovina 15. stol.
Dědičky po Krchlebcovi (vdova Machna, dcery Kateřina a Dorota) prodaly zděděný majetek Rynartovi od Dubu, který do r. 1455 byl majitelem Dobronic.
1450
Když Jan z Lažan a na Bechyni vypověděl nepřátelství moravskému pánovi Janu Zajímači z Kunštátu, byl na straně přátel bechyňského pána i Martin z Bernartic.
1477
Rynart prodává bernartický majetek Burjanovi Bechyňovi z Lažan, který v té době už není pánem na Bechyni, ale patří mu zboží podolské a ratajské. Znovu se tak městečko spojuje. Bechyňové se stávají majiteli Bernartic na příštích 127 let. V erbu mají na stříbrném štítě tři červené kapry. Menší náhrobní kámen s erbem Bechyňů je v bernartickém kostele. Burjanovou manželkou byla Eva z Čestic.
Po Burjanovi přebírá bernartické zboží vladyka Jiřík Bechyně z Lažan a na Bernarticích. S manželkou Kateřinou z Kalenic mají jménem známé syny Jana a Adama a dcery Evu, Ludmilu, Markétu a Elišku (Alžbětu).
1553
Jiříkovi synové se dělí o majetek. Starší Jan dostává tvrz, polovinu městečka, pivovar a dvůr v Bernarticích, Rataje a další menší majetek, Adamovi patří druhá polovina městečka, Borovany, Rakov, polovina Podolí a přívoz na Podolsku. Záduší kostela, bernartický šenk a lázně spravují bratři společně, rychtáři se po roce střídají z obou částí městečka.
Janova manželka Anna Chrtovna ze Rtína brzy ovdověla a stala se poručnicí svých dětí Jiříka ml., Petra a Kateřiny.
1570
Adam se po Janově smrti snaží obohatit na úkor Anny a jejích dětí. Je proto odsouzen k náhradě způsobené škody. Věnuje se pak svému borovanskému majetku. V osmdesátých letech se rodiny usmiřují.
konec 70. let 16. stol.
Jiřík ml. se oženil s Veruškou Čabelickou ze Soutic a spolu s Petrem spravuje bernartický majetek.
Vlivem Verušky se kdysi přísně katolický rod Bechyňů z Lažan začíná postupně přiklánět k vyznání českobratrskému. Obdobná situace nastává i na bechyňském panství Petra Voka z Rožmberka.
1594
Jiřík ml. prodává tu část zboží, na niž má právo, mladšímu bratru Petrovi.
Petr prodává ves Rataje Kryštofu Hozlaurovi z Hozlau, aby měl peníze na zaplacení dluhů po předčasně zemřelém Jiříkovi ml.
1602
Po Petrově smrti připadlo bernartické zboží jeho synovci Burjanovi, synovi Jiříka ml.
1604
Burjan prodává ve veřejné dražbě zděděný majetek měšťance Starého Města pražského Anně Puchfelderové roz. Zellingerové z Hemersdorfu.
1606
Puchfelderová prodává bernartický majetek koleji Tovaryšstva Ježíšova u sv. Klimenta v Praze. Bernartice zůstávají v majetku jezuitského řádu na 167 let.
1618
Po nařízení direktorů opouštějí jezuité Čechy. Odcházejí i z Bernartic.
1620
Po bělohorské bitvě se jezuité vracejí. Po jejich návratu tu krátce působí vynikající jezuité Habatius a Chanovský.
V městečku zůstává ze 40 usedlostí jen 6 usedlostí s potahy a 11 chalupníků. Ostatní stavení jsou vypálena, zničena, opuštěna.
1621
Svatoklimentská kolej přikupuje od rytíře Bohuslava Ostromiřského z Rokytníku Kolišov.
1623
Kolej přikupuje od Ondřeje Bechyně z Lažan borovanské zboží. Celé městečko se tak znovu dostává pod jednu správu.
1624
Adam Lipovský z Lipovic a na Dražíči prodává jezuitskému řádu Bojenice.
20. až 40. léta 17. stol.
Časté drancování, durchcuky, ložírování a vypalování žoldnéřskými jednotkami vedly ke zpustošení kraje. Pole zůstávala ladem a postupně zarůstala. Šířily se nemoci. Mnoho lidí zahynulo.
Listiny potvrzující práva městečka, uložené v obecní truhlici, byly zničeny, uložené peníze ukradeny.
polovina 17. stol.
Podle soupisu poddaných podle víry žilo na celém bernartickém statku (městečko, dvůr, mlýn a ovčín, Borovany, dvůr a mlýn, Bojenice s dvorem, Podolí s dvorem, Podolsko s mlýnem, Rakov) jen 316 osob kromě duchovních.
Na území statku je 18 gruntů, 10 chalupníků a 20 domkářů povinných berněmi a robotou, bez hospodářů je 33 gruntů, 11 chalup a 5 domků většinou vydrancovaných, vypálených, zbořených a na spadnutí.
Martin Heršovský je první jménem známý bernartický učitel.
1660
Po vypuknutí moru v Praze se několik jezuitů přestěhovalo z koleje do Bernartic. Zůstávají tu až do vybudování rezidence v Opařanech.
1669
Jezuitská kolej přikupuje statek opařanský s podbořským (Opařany, Podboří, Držkrajov, část Přeštěnic, Skrýchov a část Zálší) od jezuitské koleje jindřichohradecké a spojuje jej se statkem bernartickým.
V Opařanech si jezuité stavějí novou rezidenci.
1672
Podle zpovědních seznamů má bernartická farnost 800 duší.
Při velkém požáru městečka shořela i fara. Nová je postavena ještě ze dřeva.
Farář Adam Jiří Novoveský dává na náměstí postavit sochu sv. Josefa, jednu z prvních v českých zemích.
1676
U bernartické části spojeného jezuitského statku je 5 dvorů (po bělohorské bitvě přibyl kolišovský) a tři ovčíny (přibyly borovanský a kolišovský). Pivovar vaří pro 6 hospod (v městečku, Bojenicích, Borovanech, Kolišově, Podolí a na Podolsku) 100 čtyřvěderních sudů piva.
Na statku je celkem 8 koní, 4 voli, 69 krav, 42 jalovic a 779 ovcí. Rolí je 17 lánů (60 strychů na lán), 8 lánů je stále ještě zarostlých (pozn.: 1 strych = 0,2877 ha).
1680
Celý kraj zasáhla velká morová epidemie. Při cestě do Borovan je založen morový hřbitov.
1682
Na morovém hřbitově byla postavena kaple ke cti sv. Rozálie, patronky proti moru.
Po epidemii a opouštění gruntů, které nestačily uživit rodiny, čítá farnost jen 667 duší.
1691
Jezuitský řád přikupuje k bernartickému statku statek dobronický (Dobronice, Staré Sedlo, Srlín, Zběšice).
1692
Z tohoto roku pochází odznak práva rychtářského.
1700
Podle zpovědních seznamů má farnost 1158 duší. O 10 let později jich bude mít 1397.
1712
Poprvé se uvádí vedle 1471 věřících i 7 nekajícníků.
Pivovar v městečku vystavil 569 sudů piva.
1717
Zahájena barokní přestavba kostela do půdorysné podoby kříže.
1719
Kaple sv. Rozálie přestavěna v kostelík.
1720
Císař Karel VI. uděluje městečku tržní privilegium.
1725
Farnost vykazuje již 1678 duší.
1726
Vystavěna kaple sv. Floriána na náměstí.
1733
Při velkém požáru vyhořela fara, zámek, pivovar a dvůr. Pivovar už nebyl obnoven, ale nahrazen novým pivovarem v Srlíně.
1738
Nová fara byla vystavěna již z kamene.
1741 – 1743
Císařská armáda, bavorské a francouzské jednotky bezohledně vyžadovaly dodávky obilí, sena, slámy, stavebního dřeva. Vyžadovaly i vozy s potahy a pracovníky na různé práce.
1748
Při misiích kázal v Bernarticích i P. Antonín Koniáš S. J.
Bernartické jezuitské panství mělo 209 usedlostí, z toho 3 malé domkáře, 1 domkáře, 85 chalupníků, 23 hospodářů, 93 sedláků a 4 velké sedláky. Hospodařilo na 5874 str. polí, 1273 str. pastvin, mělo ještě 483 str. lad, 486 str. lesa a sváželo ročně 1479 dvojspřežních vozů sena a otavy.
polovina 18. stol.
V městečku kromě zemědělců žijí ještě rodiny více než 40 řemeslníků a 5 panských zaměstnanců.
Vystavěna kaplička sv. Jana Nepomuckého.
1758
Vyhořelo 6 velkých a 14 menších usedlostí.
1759
U souseda Bohuslava vypukl oheň. Shořelo 12 chalup a panská hospoda. Škoda odhadnuta na 2565 zl.
1768
Za městečkem se zakládá nový hřbitov.
1770
Obnoveno bernartické privilegium solního obchodu.
1770 – 1772
Katastrofální neúroda. Lidé umírají hlady. Na morovém hřbitově bylo údajně pohřbeno více než 700 obětí hladu a nemocí.
1771
Bernarticemi projíždí cestou z Písku do Tábora císař Josef II., aby se přesvědčil o bídě poddaných.
1773
Zrušen jezuitský řád. Bernartický statek připadá nově zřízenému Studijnímu fondu. Odhadnut byl na 465251 zl. 40 kr.
1775
Poddaným se daří hůře než za jezuitské vrchnosti. Stěžují si zejména na výši robot.
1776
Převezena kašna z dobronického hradu.
1777
Při tzv. raabizaci jsou panské dvory rozděleny a budovy rozprodány zájemcům. Při dělení pozemků se bere ohled na nemajetné a početnější rodiny i na nové usedlíky. Domkářům je přiděleno něco půdy, aby se zmírnila jejich bída.
1786
Nařízeno uzavření kostelíka sv. Rozálie.
1795
Vyhořelo 25 stavení, 19 stodol, fara, věž a škola. Při požáru se rozlily tři zvony, jeden s údajným letopočtem 1186. Vzniklé škody odhadnuty na 17550 zl.
1796
Císař František II. uděluje městečku druhou tržní výsadu.
1802
Bernartice mají 93 domů povinných robotou. Za výkupné z ní mají zaplatit 1360 zl. 85 kr. Ještě v r. 1847 budou mít nedoplatek 223 zl. 34 kr.
1805
Městečko a okolní vsi doslova vyjedli francouzští vojáci. O rok později tu znovu budou tábořit bavorské a francouzské jednotky.
1825
Bývalé spojené jezuitské panství kupuje ve veřejné dražbě Quidobaldina kněžna z Paarů pro svého syna Karla.
1832
Povoluje se znovuotevření kostelíka sv. Rozálie.
1837
Ve 110 bernartických domcích žije 826 obyvatel.
Započata stavba silnice z Tábora do Písku.
1848
Farnost má 3998 duší.
1851
Staví se kostel ve Veselíčku. Od bernartické farnosti tam přifařeny Bílina, Branice, Křižanov a Stehlovice.
Fara vykazuje, že v Bernarticích žije 914 obyvatel.
Zahájena stavba silnice z Bechyně do Milevska.
Počátek vystěhovalecké vlny do Ameriky. Prvního vrcholu dosahuje v r. 1870, druhého o 10 let později. Dotýká se přibližně čtyřiceti bernartických rodin.
1858
Otevřena druhá školní třída.
Zahájena stavba silnice do Týna nad Vltavou.
1860
V městečku žije 975 obyvatel ve 139 domech.
Do Bernartic se přistěhoval František Josef Křížek a zakládá tu výrobu kuřáckých potřeb.
1865
Otevírá se třetí školní třída.
1866
Bernarticemi prochází několik tisíc pruských vojáků.
1873
Do školy je přihlášeno 638 dětí, z toho do 1. třídy 260 žáků, do 2. třídy 213 žáků, do 3. třídy 165 žáků.
Bernartickým farářem se stává P. Augustin Forst. V r. 1892 mu bude jako prvnímu obyvateli městečka uděleno čestné občanství obce.
1874
Do kostela pořízeny nové varhany za 1100 zl.
1875
Při velkém požáru vyhořelo 27 stavení i s úrodou. Škoda odhadnuta na 75000 zl.
Valy bývalé tvrze rozkopány, kámen rozebrán na stavbu domů a stodol.
Otevírá se čtvrtá školní třída.
1878
O Štědrém večeru poprvé osvětleny ulice několika petrolejovými lampami.
Škola má více než 700 žáků.
Založen Hospodářský spolek.
1879
Povoleno otevření páté třídy. Odškolují se Borovany, o dva roky dříve i Rakov.
1881
Poprvé se vyučuje v nové školní budově (v dnešní radnici).
1883
Zřízena četnická stanice.
1885
Vysvěcen nový obraz sv. Martina (kopie obrazu Jana Škréty).
1886
Ustaven Hasičský sbor.
1888
Založena Čtenářsko-ochotnická jednota Tyl. Ihned rozvíjí bohatou kulturní činnost.
1889
Zahájena stavba mostu u mlýna.
Po zahájení železniční dopravy na trati Tábor-Ražice zavedena třikrát denně doprava osob ke stanici Veselíčko-Branice.
1891
Zřízen zdravotní obvod. Prvním obvodním lékařem však již v r. 1875 jmenovalo hejtmanství felčara Jakuba Švelba.
1896
Zahajuje činnost Spořitelní a záložní spolek (Kam- pelička), první peněžní ústav v městečku.
Zřízena okresní stravovna.
1897
Zahajuje činnost Obchodní grémium, když Společenstvo smíšených živností bylo ustaveno již v r. 1828.
Vzniká odborová organizace špičkářských dělníků.
1899
Umírá P. Josef Hejna, bernartický farář a regionální historik. Ve farnosti působil jako kaplan už v r. 1866, později ještě třikrát jako administrátor.
1901
Před budovou školy zřízen parčík.
1902
Na poště se otevírá telegrafní stanice.
Akad. malíř Josef Fuka maluje pro divadlo oponu s obrazem Libuše věštící slávu Prahy.
Otevírá se měšťanská škola. Nová budova pro ni se dostaví o 2 roky později.
1911
Při měšťanské škole se zřizuje hospodářský kurz. V r. 1923 se změní v Hospodářskou lidovou školu.
Dívkám se povoluje navštěvovat měšťanskou školu.
1913
Kolišov a Ráb se oddělují od bernartické obce.
Založena tělocvičná jednota Sokol.
Do Bernartic zavedena elektřina z Vaňkovy elektrárny v Dobronicích.
Dělnické stavební družstvo začíná stavět domky v nynější Bechyňské ulici.
Z historie první světové války a období meziválečného
1914
Začíná první světová válka a potrvá do 28. října 1918. Do rakousko-uherské armády postupně povoláno na 70 bernartických mužů, z nichž 31 padlo na různých frontách. Za osvobození vlasti bojovalo 17 legionářů.
1919
Prvním poválečným starostou obce byl zvolen František Švec.Funkci vykonával až do r. 1942, kdy byl za odbojovou činnost nacisty popraven. Mimořádně se zasloužil o rozvoj obce, škol a Sokola.
1920
Otevřením Spolkového domu (sokolovny) se vytvořily podmínky pro další rozvoj kulturní, tělovýchovné a spolkové činnosti.
1921
Při sčítání lidu, domů a bytů bylo v Bernarticích 181 domů (z toho 15 jednopatrových), 226 bytů, 224 rodin a 1093 obyvatel. Katolíků bylo 95,5 %, židovského vyznání 24 osob, u Církve československé 10 a bez vyznání 15 osob
1922
Pravidelné promítání zahajuje sokolský biograf. První filmy se občas promítaly už r. 1919.
Dokončena stavba chudobince. Bylo v něm ubytováno 7 rodin a 3 jednotlivci.
1923
Ve stanu na tržišti zahajuje činnost Metodistická církev. Vstupuje do ní 127 osob.
1926
Zahájena autobusová doprava na trati Bernartice- -Písek-Blatná, o dva roky později z nádraží Veselíčko-Branice přes Bernartice do Týna nad Vltavou a v r. 1929 do Milevska.
1927
Postavena Husova kaple, modlitebna Metodistické církve.
1928
Staví se silnice do Zběšic.
1930
Otevřena nová budova obecné školy na místě tzv. Staré pošty, kterou patrně dali postavit jezuité jako své sídlo.
Stará budova školy přestavěna na radnici.
Při sčítání lidu, domů a bytů žilo v městečku 1045 obyvatel, z toho 502 mužů a 543 žen. Bylo tu 214 domů a 273 bytů.
1931
Zahajuje činnost loutkové divadlo.
1933
Postaven pomník obětem první světové války.
1936
Provádí se rozsáhlá meliorace pozemků.
Z historie druhé světové války a období poválečného
1938
Při dvou mobilizacích nastupovali záložní vojáci ke svým vojenským útvarům obětavě a s nadšením.
Při obraně českého pohraničí proti německým nacionalistickým bojůvkám padl četnický strážmistr Josef Brčák, bernartický rodák.
1939
Okupace českých zemí nacistickým Německem potrvá až do května r. 1945.
Tři důstojníci z Bernartic (Jan Doubek, Rudolf Hrubec a Rudolf Krzák) odcházejí za hranice, aby bojovali za osvobození vlasti.
Začíná druhá světová válka.
Uzavření českých vysokých škol okupanty postihuje 4 bernartické vysokoškoláky a do r. 1945 ještě další absolventy středních škol.
1942
Do Bernartic postupně přicházejí členové čs. paraskupiny INTRANSITIVE (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík). Za pomoc, kterou jim obyvatelé poskytli, bylo 23 občanů popraveno, 5 posláno do koncentračních táborů. Městečku hrozil osud Lidic. Z klatovské věznice gestapa se vrátilo 16 občanů.
Celkem 16 bernartických obyvatel židovského původu bylo posláno do koncentračního tábora. V r. 1945 se z nich vrátila jediná žena.
